Občas se stává, že za příplatek opustím svoji kancelářičku a vydám se zastoupit nějakou recepční na jakési budově. Má to na tom své výhody i nevýhody.
Nedávno jsem šla také na jeden záskok. Je to budova plná právníků, managerů a jiných lidí, kteří občas nosem brázdí strop. Až tak „nafrňený“ lidi jsou.
Vybavila jsem se kusem žvance a knihou. Čtu pomalu. Šeredně pomalu. Půlka knihy mi na tu směnu postačí.
Lehce nervní jsem začala být kolem 12 hodiny, kdy se listy ke konci knihy značně ztenčily. Katastrofa nastala v 15 hod. Dočetla jsem ji. Co, u všech potvor, budu do těch 19 hodin dělat?
Prohledala jsem celou recepci a našla časopisy. K mé smůle to byl zrovna ten typ četby, kterému já říkám „informační zvratky“(omlouvám se, jestli někdo ty časáky rád čte. Ať si je čte, ale já se jim přístě velice vyhnu).
Jenže nouze byla a já si jimi začla listovat. UF. Hrůza. Asi jsem z toho fakt vyrostla.
Informace, bez které jsem se nemohla obejít byla, že normální podpatky mají 7cm. Loni byl trend 10 cm kramflík a letos, když chcete být in, nosíte 14 cm.
Mno… nic proti, ale to si snad budu nosit žebřík (Mimoto … Jsem OUT… moje nové botky nesplňují tredt. Mám jen 10 cm. Jak s tím mohu žít?).
Další časopisová rada nad zlato.
Cituji:
„Lidé se v práci cítí líp, když tam panuje přátelské prostředí. Takže než podepíšete smlouvu, nechce se na chvíli posadit mezi případné kolegy a tiše pozorujte cvrkot.“
Cože? No to je mi logika. Je snad jasné, že do práce, kde je fajn kolektiv se chodí jinak, než do práce, kde to trochu skřípe. Ale autor si nedomyslel, že blbci jsou všude. V každé práci. A když se, ponorková nemoc si taky žádá nějaké malé oběti. Naštěstí se dá léčit dovolenou.
Každopádně, v dnešní době si nějak nedokážu představit, že bych šla na pohovor a než podepsala smlouvu, skočila s novýma kolegáčkama na kafe.
Na prvním místě je plat, pracovní doba, zázemí, … a kolegové? Každý se chce nejprve ukázat v tom dobrém světle. Trvá i rok, než lidi kolem sebe začínáte prokoukávat.
Pak následoval kosmetický časopis. Holky, jak můžeme existovat bez koupi krému s hadím jedem z brazilské zmije? Cena za tento ksichtíkový krémík se pohybuje kolem 2650,–. No nekupte to! K tomu novou kabelku za 13.000,–, botky za 7.000,–, svetřík za 3.000,– a jeany za 5.000,–
Pánům bych doporučila pásek za 2.000,–, košili za 1.700,–, džíny za 5.000,–, boty za 9.000,–, Bundu na 11.000,–, brýle za 8.000,– a nesmí chybět vozidlo Ford Shelby GT500KR.
Myslím, že tento časopis opravdu není určen pro vrstvu, ve které žiji. Já se spokojím s niveou, botkami za 600,– a kalhotami za 500,–. Byla jsem docela nadšená, když jsem nalezla reklamu na MF, Avon a další značky, kde mi koupě řasenky neseřere kreditku.
Vypadalo to, že se tomu letos zdárně vyhnu. Jenže, jak podzimní sychravá nálada otálela, o to silněji uděřila. Tedy… alespoň mám takový pocit.
Ráno se mi nechce vstávat a do práce se také moc netěším. Poslední dobou to tu jde od 10 k 5. Určité procento na tom mám asi taky. Je tam, malé, ale je.
Zase jsem zapoměla na to, co nás na firemním školení učil. Do práce se má nasadit maska. Taková maska s širokým usměvem a povznesená nad pracovními problémy. Posledních 14 dní, jsem ji zapomínala. Možná to bude i delší doba.
Jenže ono mi to ještě nejde tak automaticky. Přeci jen jsem po škole krátko a na tohle teprve sbírám praxi.
Je únavné mít telefonáty typu:
On: „Byl tam p. Ťuťu s klíčema?“ – nevinný pracovní dotaz.
Já: „ Ne, nebyl.“ – slušná odpověď.
On: „Takže tam p. Ťuťu s klíčema nebyl?“ – další … dotaz.
Já: „?… Ne, nebyl.“ – moje lehce nechápavá, ale stále slušná odpověď.
On: „Takže tam ty klíče nejsou?“ – …
Já: „ ???… No, když tu p. Ťuťu nebyl, tak tu ty klíče asi nejsou.“ – moje odpověď s lehkým nádechem podráždění.
Na toto mě ve škole opravdu necvičili. Žádám rekvalifikaci a okamžitou nápravu! K čemu mi bylo dva roky chození na psychologii, když nás profesorka nenaučila, jak se máme chovat v těchto situacích.
Nemůžu se přeci naplno hádat se svým nadřízeným… Jenže jakmile vidím jeho a slyším některé jeho poznámky… (nenapadá mě jinak než to popsat jako) hodím držku.
Lékař mi sice řekl, že mám poškozený sluch na levém uchu, ale bohužel (a díky) ne natolik, abych byla schopna některé poznámky ignorovat.
Na tohle opravdu nejsem vyškolena. Nevím jestli se mám smát, odpovědět jako kamená huba a nic se neděje, začít se trochu bouřit nad nesmyslností některých poznámek, či se v duchu zasmát a jít dál?
Myslím, že to by se mělo učit v hodinách občanské nauky. K čemu mi je, že na občance (už ani nevím, co jsem se na občance učila) bude opět probírat, kdo byl prezident v roce 1945 (Beneš) – na to je snad dějepis. Proč se neučí to, kde si sehnat výpis rejstříku trestů, jak to chodí na úřadu práce, jak se připravit na pracovní pohovor, jak má vypadat pracovní smlouva a na jisté lidi, které prostě potkávat budete?
Po škole člověka vyhodí s vyučákem, maturitou nebo jiným osvědčením … a starej se. Tohle mi přijde trochu neférové.
Neříkám, že nás musí vodit za ručičku do konce. Aby mě maminka omluvila v práci – bych se styděla. Chtěla bych jen nějaké základy. Škola by měla naučit jak vědomosti, tak seznámit či zařídit nějakou přípravu na život a na lidi v něm.
Tak jsem si chtěla postěžovat na podzimní náladou a nakonec končím u školství.
Popravdě řečeno, poslední dobou velmi často uvažuji, že s touto prací opravdu seknu. Vím, že nejsem nepostradatelná a mívám pocit, že jsem tu tak trochu za blbku. Určitě by se na moje místo našel někdo jiný a svět by se stále točil dál.
Před nějakou dobou jsem si na netu našla pěknou tabulku.
Mám ji už i řádně vyplněnou.
Jmenuje se:
Výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnance
ve smyslu § 51 zákoníku práce (že je to krásný název?… Další, co se mi líbí, je zvýšené osobní hodhocení, ale to trochu jindy)
Zaměstnavatel: (to je to, kde travíte nějaký čas přes den a v mém případě i nějaký čas v noci)
Podle § 51 zákoníku práce dávám výpověď z pracovního poměru, který jsem uzavřel(a) dne 11.7. 2006 (právnická a časová vsuvka – samo si daváte svůj čas nástupu … ne můj 
)
Jako důvod výpovědi uvádím (kdo chce vyplní, ale netřeba protahování)
Datum (kdy to podáváte, aby v tom nebyl binec)
Jmeno a přijmení: Jejka Shinobi
A nějaké ty další iniciály a adresa kam chodíte spát a místo na ruční podpis.
Není to nijak těžké. Chce to pak 2× vytisknout (klidně i víckrát – někdo si to muže chtít zarámovat) a podat.
Já jsem se dneska v praci zase rozzuřila. Je to sice věc, která mě ani tak moc nepřekvapila, ale i tak měla na mě docela silný vliv. Výhoda mého čílení je, že se mi zvedne tlak a není mi v kanceláři zima. Tím nemusím topit, ušetřím energii a chráním životní prostředí na úkor mé nervové soustavy.
Nemám ráda, když je někdo obviněn z něčeho co není pravda.
Chtěla jsem tu ještě tak rok… možná dva vydržet, ale asi mi to nevyjde.
Uvidíme po novém roce.
Každý rok musíme v práci odevzdat výpis z rejstříku trestů a lékařskou prohlídku. Lékařskou prohlídku i tak nějak chápu. Přeci jen to sezení v kanclu je namáhavé. A tak by možná člověk jednou za čas měl zajít k lékaři a pokecat.
Já musela jít vyřídit jak lékaře, tak rejstřík trestů. Naštěstí vám výpis udělají na poště a nemusela jsem na úřad (nevím, k čemu ho chtějí. Každý měsíc udělám 3 banky, 4 benzínky a vykradu drogerku. Pár hodin si posedím v chládku a zaměstnavatel se o tom samozřejmě nikdy nedozví).
U doktora to bylo špetku horší. To, že jsem tak hoďku čekala mě nijak nepřekvapilo.
To, že mám lehce poškozený sluch na levém uchu, mě už překvapilo víc. Stála jsem u stolu a lékař cosi šeptal u dveří. Zachytila jsem takové „aššš, atšš, atša“. Vůbec jsem neměla šajna, co na mě lékař hovořil. Jinak slyším dobře. Opravdu.
To, že mám lehce rozmazaný obraz na pravém oku (Víte… Miluji asymetrii), se mi moc nelíbilo. Přečtu to co je kde napsáno, ale že bych to měla extra ostré, se říci už nedá.
Uvidíme za půl roku jak se to bude vyvíjet. Kdyžtak si pořídím luxusní brejličky (nebudeme z toho dělat vědu, ne?).
Na cestu domu, jsem si ještě musela stáhnout kalhoty a dostala jsem veselé pigáro tetanovky. Vzala jsem si potvrzení, že smím stále pracovat a učtenku na 450,–.
Zabalena do mraku frustrace jsem se vydala zaplatit složenky a koupit rohlíky.
Uvědomila jsem si, že jsem dostala injekci a neřekla si o obrázek. Ach jo … Nesmím na to příště zapomenout. Moje frustrace z neobdržení pictíku se prohloubila. V tomto stavu nesmím chodit kolem krámku s pěknými věcmi.
Jenže já jsem šla kolem jednoho krámu s pěknými věcmi. To se stalo pro moji peněženku osudným. Za chvilku mi bylo mnohem lépe a já si odnášela výtist od Eiji Yoshikavy – Taiko.
Mám doma od něj i Musashiho. Je to krasná, ale velice těžká kniha. Má 950 stránek a to už něco váží. Je to dlouhý, ale pěkný samurajský příběh. Jen ji čtu už moc dlouho.
To Alfa – Já vím. Toho Musashiho přečtu. Letos… opravdu.
Většině lidem je známo, že mám dva pejsky. Tedy, dvě shitzu – holku Čikinku a kluka Charlieho – oba statečně slyšící i na klasická jména jako hovado, blbe, kreténe apod.
Je to asi rok a kus, kdy mi psička onemocněla na očičko, na které i následně oslepla. S veterinářem jsem se ho snažila zachránit spíš už jen z estetického hlediska. Neviděla na něj ani ň … možná tak jen světlo a tmu. Jenže jsem zjistila, že když na pár dní vynechám kapky, vnitrooční tlak se jí zvýší a tím se jí zvětší očko a to ji bolí. Bafla jsem hafíky (na veterinu chodí oba – nikdy neví, co komu budou dělat a vždy dostanou piškot. Díky tomu tam chodí i dobrovolně a já je nemusím honit po okolí a pak je řvoucí rvát do čekárny.) a šlo se na veterinu objednat hafušku na amuputaci očka. Jsem rada, že jsem to udělala a možná jsem to měla udělat dříve.
Jak ji to větší očko v hlavičce vadilo, nebyla to ta veselá hafuša a občas byla i lehce otrávená.
Když jsem si ji po zákroku a ještě v narkoze nesla domu, děsila jsem malé děti v autobuse, které pak vykukovaly zpoza sedačky a vystrašeně se ptaly maminky, jestli jsem pejska nezabila. Popravdě, Čikinka vypadala jako psí Frankenstein. Dirku po očičku ji sešili a opatlali takovou tou brčálově zelenou desinfekcí, ale i tak to trochu krvácelo. Opravu vypadala pro nezasvěceného (ale i zasvěceného) člověka děsivě.
Doma bylo vše na mého pacienta připraveno. Pelíšek, voda, tvarůžek, gáza a podoné věci. Charlik si ji nejdříve očuchal a nějak mu nešlo do hlavičky, proč voní jinak. I to naše (jak řekl kdosi ) zlotřilé koče se najednou zklidnilo a nechápavě čmuchalo k místu, kde ještě před hodinou bylo očičko. Charlik se od Čikinky ani nehl a když se pomalu začala probírat, mám pocit, že ji snad i povzbuzoval. Musela jsem na ni dávat pozor, protože se to rány nesměla uhodit. Chvilku jsem ji asistovala, než si našla dobrou polohu a usla. Takto se probírala asi dvě hodiny. Vždy, když jsem k ní přišla, pohladila a oslovila, vrtěla ocáskem. Měla jsem velkou radost z toho, že se na mě nezlobí, když jsem ji nechala na veterině připravit o očko. Spapala půlku tvarohu a pak mi dala najevo, že to nechce, že by si dala maso:D. Díky ochotnému vterináři, který nerad dává narkozu zbytečně často, podstoupila jak očičko tak i kámen na zubech. Nemusel jsem ji trápit za půl roku čištěním.
Dokonce jsem od ni dostala i ten den pusinku. A mohla se mnou a za mého dozoru spinkat i pod peřinou u mě v posteli, protože ji po té narkoze trochu klesla teplota.
Nebylo to nic vážného – je to časté a stejnak, už ten večer prohnala trochu kočku a obešla celý barák.
Nyní je absolutně v pořádku a člověk by neřekl, že nemá levé očičko. Krásně se ji to zahojilo a zarostlo chupy. Vypadá to, jako když má ofinku. Zvykla si na to okamžitě, protože už před tím na něj neviděla. Teď to má ještě jednu velkou výhodu. Očičko ji nebolí. Chová se zase jako ta stará veselá holka. Válí se po zemi a když ji drbu, okusuje mě. Dokonce zase začla laškovat s Charlikem a to koče honí taky častěji. Bez bolavého očička je to daleko lepší.
Dokonce jsem i začala uvažovat o další nové rubrice. Mám tu O: Já, O: Zvíře … (no… O: Zvíře jsem už dlouho nepoužívala, ale to jindy). Jenže poslední dobou píšu i o své milované práci. Do školy už nechodím a tak nemohu pomlouvat učitele a stěžovat si, jak žák v poslední lavici namaloval přes polovinu stolu „Gandža beer“ a jiné podobné recepty s použitím krásné dekorativní květeny. Tak proč nemít životní rubiku O: Práce. Jsem tu stejně skoro pečená – vařená – smažená.
Alespoň bych si měla kam vylejvat své srdíčko a nervy. Nedávno jsem totiž mluvila s IT naší firmy. A není tedy tajemstvím, že jsem se lehce rozzuřila. Obdržení infornace, že přiveze dva !NOVÉ! pc mě dostalo. Jeden je pro moji šéfku. To chápu – to je hroznej stroj. Tak jsem se těšila, že bude i moje maličkost uspokojena novou, nezasekávající se starou rachotinou. Jen mě udivilo, že veze i dva LCD monitory. Můj pc monitorek LCD má.
Takže moje vypínací věc zůstane stále, šéfka dostane novej pc a novej monitor a někam neznámo kam (zase začínám vidět rudě) se dá třetí počítač, který bude nový, rychlý, nebude se sekat … s LCD monitorem 22“. Kde bude nevím, ale zuřím.
Kancl je malej, po zemi leze labyrint kabelů (ze kterých docela dost elektrikářů šílí).
Hlavně, že se tu ochraňuje rozpadlé křeslo barvy dětského průjmu a stěny … barva mi připomíná lososa, který před týdnem zdechnul.
Prostě a jednoduše mi ten kanl točí. Já sedím v rohu stolu u pc, šéfka na druhém rohu u pc, jeden manager v té křeslo-zrůdnosti a další je rozcapenej na gauči.
U tiskárny se choulí 6 krabic papíru, gymnastický míč, nike taška, smradlavej cigaretovej koš. Z poličky, kde jsou šanony, se udělal věšák. To znamená, že se jistý šanon (většinou několik) vytáhne do půlky a odloží se na něj kabát, sako či kravata.
K tomu dodá korunu kolegyně, která je ochotna smíchat vonnou tyčinku, vonný ojel – jiný druh jak tyčinka, lak na vlasy, parfém a cigarety. Do toho spoustu věcí zapatlá dermacolem nebo jiným makeupem. Její vynalézavost je úžasná. Do teď jsem s Alfou nepobrala, jak může být makeup na zrcadle, ledničce, telefonu, mobilu, klávesnici, utěrkách, opěradlech …
Nejsem hnidopich a uklízecí magor, který stále lítá s leštěnkou, ale všeho moc škodí.
Chtěla jsem vám jen popsat a trochu vysvětlit co mě na mojí práci TAK ŽERE.
Takže kdo nechápe?
Dnes ráno jsem zjistila, že jsem opravdu asi hodně náročná osoba. (Uf… Už jsem trochu vychladla a tak to tu nebude tak rozvášněné, jak původně bylo zamýšleno. Jenže jak jsem vychladla – je mi už zase zima. Ach jo.)
Už mi to bylo řečeno jedním klučinou a dneska jsem si to potvrdila sama. Jsem naročná.
ANO, opravu chci, aby se mi běhen práce nestávalo, že mi najednou zhasne monitor a ukáže mi malou, roztomilou tabulku – no signal. Zkoušela jsem kabely, čekala jsem jestli dostane pc rozum, volal IT a jediné co se s tím dá udělat je restart. Takže … pracujete na pc (mám výhodu, že často ukládám já sama automaticky), pc vám totalně vypne monitor a jediné co můžete je pc restartovat. Tím padem já přijdu třeba jen o 5 minut práce. Není to sice co bych nepřežila, ale bylo by docela příjemné tento problém eliminovat (pozn.: hledám velký magnet).
Kdyby se to stávalo opravdu jen tu a tam, neřešila bych to, ale stává se to často a většinou v docela ne úplně vhodnou chvilku.
Je spousta věcí, které bych ráda ve své kancelařičce změnila. Přijímají se tu zaměstnanci a tak by to tu mělo být perspektivní a pěkné. Zatím to tu bylo slíbeno… ale to už je taky pěkně dlouho.
Jejka by brala alespoň to lino a vymalovat… :(
