muří noha, pentagram. Spousta názvů, ale koneckonců jde „jen“ o pěticípou hvězdu umístěnou v kruhu.
Pro mě je libozvučné „planoucí hvězda mágů“. Asi vliv z dětství. Kdo jako malý nezatoužil na chvilku být mágem, čarodějkou či ovládat nějaká kouzla a proletět se při úplňku na koštěti?
Každopádně jde o velmi starý symbol, který je vlastně zářič energie. Dle postavení hvězdy je energie buď pozitivní anebo záporná.
Bohužel, spousta lidí to neví a považuje za satanovo znamení pentagram jako takový, nehledě na jeho postavení „hvězdy“.
Slovo pentagram pochází z řeckého slova πεντάγραμμον (pentagrammon), znamenajícího přibližně pět přímek.
Když zadáte do české wikipedie „pentagram“ – popíše vám ho zoufale málo.
(cituji wikipedii)
Pentagram geometricky
Pentagram velmi úzce souvisí s pravidelným pětiúhelníkem. Spojením všech vrcholů pětiúhelníku vzniká právě pentagram. Diagonály tvoří uprostřed opět pětiúhelník. Původní a nový pětiúhelník jsou v poměru zlatého řezu.
Výklady pentagramu
Symbolika čísla 5 (penta), které přesahuje sílu čtyř základních živlů, pátým živlem je vesmírná energie (život) nebo také éter. Čísla v závorkách označují síly živlů. Pět je nejsilnější. Živly jsou: voda (3), Země (4), vzduch (3), oheň (2) a vesmírná energie (5). Voda a vzduch jsou stejné.
Každý jeho cíp představuje jedno období života (zrození, zrání, dospělost, stárnutí, smrt).
Symbol Venuše, bohyně matky (planeta Venuše na své oběžné dráze opíše každé čtyři roky dokonale pravidelný pětiúhelník).
Jakožto uzavřená forma byl také někdy symbolem Krista (pět cípů mohlo symbolizovat pět svatých Kristových ran).
Symbol směrů vpřed, vzad, vlevo, vpravo a vzhůru (podle postavení planet Jupiteru, Merkuru, Marsu, Saturnu a Venuše).
Pentagram otočený vzhůru nohama, čili stojící na jednom cípu se nazývá Bafometova pečeť a používá se jako symbol satanismu a ďábla. Tento význam však vznikl až při příchodu církve, která se snažila zničit pohanskou víru.
(konec citace)
Zde toho je uvedeno velmi málo informačního. Čisté body. Nic z historie nebo spirituality.
Není tam zmínka, že když je to ve správném postavení, je to vlastně pozitivní zářič a dalo by se říci i bludiště. Zlo, démon, negativní energie…, vstoupí do pentagramu a mělo by chodit po čarách a kruhu dokud se snad nevybije nebo nezmizí, unaví či jinak zlikviduje. Dobré síly to vpustí dále, zlé chytne. I kdyby z toho nic nefungovalo, zůstává to krásným symbolem a novou ozdobou mého řetízku. ^^ Neodolala jsem.
Nevím, co je na starých symbolech pravdy a kolik v nich může být staré magie, ale nikde není psáno, že se stále musíme řídit jen moderním vysvětlením. Uznávám, že to je jen pět přímek v kruhu, tvořící nějaký obrazec. Každopádně by mi silně racionální vysvětlení nesedělo. Člověk nemusí věřit na strašidla z prostěradel, aby si mohl užít nějakou tu mystiku.
Může si říkat, co kdyby to byla pravda? Co kdyby to fungovalo? A ono to i třeba fungovat bude.
Každý, anebo většina z nás by na své práci či škole určitě změnila pár věcí. Ať už jde o nepříjemnou kolegyni, vyčůraného spolužáka, nadřízeného co chce jen čistý stůl, aniž by se něco extra muselo řešit. Je toho hodně co by někdo toužil změnit a nějak se mu to nevede.
Spolužák s vámi do té třídy stejně bude chodit a na šéfa či kolegyni si moc vyskakovat nejde. Není to tak dávno, kdy mi bylo v práci opravdu ouvej. Práce se mi tu trochu nakupila (i když trochu mojí vinou), byla jsem unavená a zkrátka mi celý den nějak nesedl. Kombinace všech „bebíček“ nakonec způsobila, že jsem v práci seděla se slzičkami.
V tu chvilku se ve mně něco zlomilo. Tohle prostě musí přestat. S přáteli se již stýkám minimálně a na bujnější oslavě jsem nebyla ani nepamatuji. Vždy jsem totiž unavená po práci anebo nemůžu, protože musím další den vstávat a do té práce jít. Mám pocit, že mi moje práce zhltla většinu času a i mého soukromého života. A to prostě musí přestat.
Chci sice mít nějakou kariéru, ale tu mi očividně nepokvete nic. Tohle místo je tak trochu už prorostlé plevelem. A když mé okolí nic změnit nechce, já sama to nemůžu udělat.
Rozhodla jsem se pro „novou“ pracovní morálku. V práci si práci rozvrhnu tak, že nebudu čekat na klid, večer a jiné příznivé podmínky, ale bude se pracovat i v binci. Tím bych 90% práce měla stihnout s přehledem za den a večer – to, že jsem noční ostraha – na to už kašlu. Zase takový zlatý důl to není a já se nenechám zhuntovat. Po zavření objektu si nařídím budíka a nechci vědět o světě.
Zároveň se taky budu víc starat o sebe. Víc relaxovat, víc chodit na střelnici – protože i to je relaxace, kterou velmi potřebuji a udělat si víc času na sebe a přátele.
Postupně taky budu hledat jinou práci. Ani si nedovedu představit, že bych pracovala opravdu jen 8 hodin pondělí až pátek. Pravidelný režim, nějaká práce v kanclu, kde bych měla kontakt s lidmi a přitom se nestrhla překládáním palet nějakého zboží.
Musela bych se naučit chodit do práce ve všední dny… ale věděla bych, že každý víkend mám volno, a když budu chtít, mohla bych si vzít i 14dní dovolené a nemít špatný pocit.
Chci taky na vysokou školu. Již se připravuji na přijímačky. Musím si nějak rozvrhnout čas, jak to vše stihnout a přitom být v klidu. Začnu meditovat a hledat živobytí někde jinde.
Začínám pociťovat další z pracovních alergií. Bytostně jsem začala nenávidět jakékoliv zvonění. Od doby, kdy mám denně kolem 50 – 100 telefonů a jiných bzučivých žádostí o vstup do budovy … opravdu mi z toho cukají nervy. Když se toto smíchá ještě s lehkou ponorkou a zpívajícím manažerem, který naprosto postrádá rytmus, je to docela náročný den v práci. Opravdu je známo, že ke své práci mám docela vlažný vztah.
Když mi nedávno volala paní, která mi stříhá pejsky s dotazem, zda bych věděla o někom, kdo má rád zvířátka a má trochu zkušenosti – protože jedna veterina hledá sestřičku, která ani nemusí mít školu, bylo to pro mě docela dilema. Ta práce by mě i přes vše okolo bavila. Nejdřív jsem se pokusila zavolat kamarádce, která mě již měsíc statečně ignoruje a o této pracovní možnosti ji říct. Přeci jen – ona na to nějakou školu již má. jenže jsems e nedovolala. Já jako aranžérka vím jen to, co jsem si se zvířátky zažila sama.
Opravdu silně uvažuji, že bych vypadla z tohoto psychicky zřírajícího prostředí. Jsem tu 3 roky a nějak zjišťuji, že tohle bych asi dalších několik let nemohla dělat. Tedy – mohla s podmínkou nějakého psychického nabíjení. Když je práce divná a divné je i prostředí, kde pracujete, převezmete na sebe jeho energii a pak to taky tak dopadne.
Nevíte jak bych tu s láskou vymalovala, vyhodila některé věci a udělala ten kutloch trochu kulturním místem k pracování. Myslím, že polorozpadlé křeslo, vytahaný koberec a špinavé zdi nejsou tím spojením krásného místa k práci. Zde si musím o Zenu, Feng-Shuej či amerivkého kancelářského systému jen zdát. I když sebelíp uklidím, stále to není ono.
Tak doufám, že se zase nějak nabiju na střelnici, s přáteli anebo nějakým záhadným způsobem.
Jdu se modlit v zázrak, že se najdou prachy a předělá se kancl.
… umřelo mi pc… podruhé.
Jojo. Je to tak. Chcíplo a ani se neoptalo, zda mu to dovolím a nebo zda se to hodí. Dokonce mě i ani nevarovalo předem.
Nyní mě čeká přeinstalovat celý win. Tedy – mě ne, ale někoho, kdo to umí. Nejsem nijak nadšena z toho, že si neumím opravit vlastního Ňufíka, ale pan IT doktor snad pomůže. Opravdu by se mi nechodila trvalá ztráta PC.
… rok je zapsaný na futru. Nedávno jsem měla docela malé, ale přesto velké a kulaté narozky. Čtvrt století se tu pídim na světě. Koukám, co kde lítá a nelítá či leze, neleze. Ale už je to tak. Jsem vochechule stará. Ba ne. Jsem spokojena. Sice se mi za minulý rok nepovedlo to co jsem si plánovala, nu což. Povede se snad letos.
S novým životním stádiem, kdy jsem už neodmyslitelně opravdu dospělá (a strašně si to dokazuje v kostýmu s růžovou parukou) přišel i trochu jiný image vzhledu. Není to nic drastického, ale Jejka má brejličky. Přeci jen, neustálé čučení v práci do monitoru a ještě v prašném prostředí trochu udělalo své. Vidím stále velmi dobře, jen na pravém očku mám půl a na levém čtvrt dioptrie. To není ani za zmínku, proč si pořizovat brejličky. Jenže technika pomáhá i škodí. Díky jedněm „potvůrkám“ z monitorů, televizí a všech možného, se zrak trochu ničí. A že já hodně koukám do počítače na milované excel tabulky. Také díky uspěchanosti lidí, lidé čučí a čučí a jak se snaží „načoučat“ toho co nejvíce, přestávají také mrkat tak často, jak by se mělo. Uspěchaný zlý svět. Já si na mrkání dávám pozor, ale …
Jednoho dne mi Alfa řekla, že se dá udělat úprava skla tak, že to minimalizuje záření a chvění monitoru. Jejka se zaradovala, protože se jí brýle líbí a považuje je za šperk (když se dobře vyberou). Každopádně jsem se šla optat do optiky, zda to je možné, i když dioptrie nemám. Jde to. Opět jsem se zaradovala. S Alfi se začalo koukat po obroučkách – což je docela síla. Ne všechen tvar a i barva je pro daný obličej ideální. Nakonec se vybralo. Jejka byla a stále je moc spokojená, myslí si, že ji brýle sluší a i okolí to tvrdí.
Pán v optice byl ochotný a zdarma mi udělal prohlídku očiček, kde se zjistilo, že přeci jen něco málo bych za dioptrie mít mohla.
Tak je mám. Nosím je jen, když jsem unavená a nebo sedím delší dobu u počítače. Nechci je zase nechat zlenivět. Jen ať se očka snaží.
Brýle nosím jen opravdu krátce, ale možná je vyfotím a publiknu.
Dále bych chtěla poděkovat Alfí a Silvestrovi za dárečky. Šperkovnice je krásná a dokonce se mi podařilo dát do ní všechen svůj blýskavý majetek. A že ho nemám málo 
Jen prstýnků mám 19, ale nejmilejší 3. Jeden, co jsem před 10 lety vybrala s Alfou v Obchodním domě Bílá Labuť a nyní dva nové – od sestry ještěrku s očkama a tlamičkou a jeden luxusní od Afly, který je plný blýskavého. Hrnečky snad, doufám moc, přestanou brzy mňoukat a lízátko zbaštím.
Díky všem, kdo si na mě vzpomněli a nenechali se ode mne zabubákovat špatnou náladou z narozenin. Posílám všem pusinku.
Vaše Jejka
Nevím proč, ale miluji cestování. Ať je to po vlastech Českých a nebo mimo ně. Někdo to nemusí, já to ráda. Právě jedu za svoji kamarádkou, Advíkovskou manželkou a zástupkyní Japonské sekce v jednom – Momoko.
V její domovině jsem ještě nebyla a moc se těším, až ji uvidím a poznám i její město. Myslím, že jsem se s Momoko docela spřátelila a jsem za to ráda. 
Právě sedím nad kusem papíru a sepisuji bláboly co mě napadají. Svým způsobem mě cestování inspiruje. Líbí se mi ubíhající krajina na okny, zelené stromy, lidé pracující na svých zahrádkách a také ten uklidňující monotónní zvuk vlaku. Má to své kouzlo. Chtěla bych se projet i parním vlakem se spoustou dýmu a pozvolna putovat krajinou. Sledovat pole s válci slámy a tak nějak ujíždět a nechat moderní svět trochu jinde.
Tohle jsou chvíle, kdy uznávám, že nejkrásnější pohled na svět je z hřbetu koně a „železného“ oře.
Někdy mě mrzí, že je člověk více vázán na své povinnosti a práci. Chtěla bych vypadnou na nějaký trochu zapadlý ranč, kde bych si mohla střílet z luku a učit se jezdit na koni a pak tyto dvě činnosti spojit. Střelba z koně musí být naprosto úchvatná. Jenže na to není ani čas a ani finance – zlý moderní svět.
Do Teplic jsem se dostala téměř bez potíží. I když jsem se v prvním spoji skoro nedomluvila a plechovka Coca Coly stála 2.33€ což je v přepočtu asi 78,–Kč. Z toho je ponaučení – berte si do mezinárodních vlaků svoje pití.
Každopádně, Teplice jsou moc krásné město
Užila jsem si tam srandu, dobré papání, krásné počasí a i super bouřku. Myslím, že za Momoko zase někdy zavítám. ;o)
P.S. Papír byl po 24 hodin přepsán do blog formy.
Nevím kolikrát jsem se již ospravedlňovala, když jsem delší dobu nenapsala ani řádek. Opět se mi tu udělala měsíční propast, kdy mi veškeré psaní zmizelo kamsi za hranice vesmíru. Nu což. Stalo se.
Já, jako Jejka jsem si chodila pouze do práce a tak, kdežto moje alter ego (lidé, kteří jsou zasvěceni, ví o co jde připravovalo jednu akci, která se konala na konci července a počátku srpna. Je to akce pořádaná mladými lidmi jen tak, pro zábavu.
Takže jsem toho času moc neměla. A když jsem neřešila práci a jiné pracovní starosti, musela jsem se trochu postarat o domácnost a plánovat co to vlastně na té akci budu provádět.
Červenec byl pro mě dosti náročný měsíc. Jak tedy pracovně, tak i soukromě. Díky organizaci oné akce jsem se několikrát pohádala s přítelem, který tam také měl nějaké svoje akce. Mrzelo mě, když jsem mu po několikáté řekla, že je třeba napsat to a ono a zařídit to a tamto. Když děláte akci, kde se čeká návštěvnost cca 1500 lidí, opravdu to chce udělat přípravu a ne 10 dní před akci nemít skoro nic.
Každopádně konec července se stal i koncem vztahu mezi námi.
Tak si říkám, že každý konec znamená i začátek něčeho nového a třeba i lepšího, protože občas se člověk ze svých chyb poučí a v dalším se jim třeba i vyhne.
Každopádně jsem zase po měsíci zpátky a s novými zážitky, přáteli a cíly. Snad se poštěstí a s trochou snahy se i něco povede.
Děkuji všem za podporu a pomoc.
