JEJKA...

Pokračování tohoto článku »»»

Psala jsem v několika předchozích článcích, že se chystám na změny ve svém životě a i přístup k některým věcem je třeba přehodnotit. Nejsem zrovna člověk, který by rád mluvit do větru.
Sice je pravda, že mi v posledních pár měsících šla změna pomalu, ale nyní se schyluje k velké změně. Změny, které jsou postupné, jsou přípravou na skok do vody, kde život naučí plavat. (Kdo taky skáče do vody v oblečení – připraví se do plavek, ne?) Nechci tvrdit, že jsem totální životní neplavec. V pár zkušenostech jsem si už zaplavala, ale nyní mě čeká jiný bazén.
Po pětadvaceti letech opouštím svoje rodné hnízdečko a stěhuji se. Opouštím místo, kde jsem přes dvacet let vyrůstala a mám moc ráda. Je to na okraji Prahy, kde je spousta přírody, možností procházek a krásných vzpomínek. Moc se mi z místa, kam jsem jezdívala domů, nechce. Kousek se psí cesta, další kousek je les a na druhé straně park, Vltava a jiná přírodní vyžití.
Na počátku nového roku mě čeká přestěhování se kousek od centra Prahy. Příroda tam je kousek dál, než jsem byla zvyklá, ale je tam. Je tam i spousta zodpovědnosti a zkušeností.
Musím si zvyknout na jiné hospodaření a samostatnost. Ne, že bych se na to netěšila. Jen to je větší změna a tak trochu krok do neznáma. A lidé se toho, co neznají, trochu bojí. V hlavě se mi různě honí myšlenky, jak to zvládnu po finanční, časové, citové a já nevím ještě jaké stránce.
Přemýšlím stále. Kde koupit jakou pračku, žehličku, jaké kopit první jídlo… Přemýšlím od základních věcí až po kravinky, které jsou zatím nepodstatné a řešit se můžou na jaře. Myslím, že barva tapet, koberce a lustru, který by ladil s nábytkem je nyní naprosto zbytečné plýtvání mozkovým prostorem. Jenže mi to nedá a stejně plánuji, v jaké barvě bych si chtěla udělat ložnici, jak co nejvíce zvelebit pidi koupelničku, jak si udělat pracovní koutek, co vařit, dokonce i nad tím, jak si udělat knihovničku.
K zabydlení bytečku, který je několik let prázdný, bude chtít víc času, než jen jeden měsíc.
Jak by Alfa řekla, je to běh na dlouhou trať a já dodávám, že ta trať je lemována časem a financemi. Musím si na ten běh pořídit kvalitní botičky.

Pokračování tohoto článku »»»

Nějak zjišťuji, že internet je jako oheň, Velmi dobrý sluha a rádce, ale když se to s ním přehání, dokáže být i velmi zlý pán. Nemusí to být čistě jen internet, ale počítač všeobecně.

Poslední dobou si uvědomuji, že jsem online na různých aplikacích docela dost často. K závislosti to má asi ještě daleko, ale myslím, že si udělám častěji od počítače pausu. Jenže jak nejsnadněji hledat informace, práce, zboží v dnešní době, když ne na netu?
V uplynulých pár týdnech jsem prošla různými změnami – ať malými, tak i velkými. Také předpokládám, že v dalších několika týdnů a měsíců mě další hora změn čeká. Budu se stěhovat a upravovat byt.
Jak vybrat levné zboží, které by vyhovovalo jinak než po internetu?
Jak si najít novou práci, kde bych sice makala stejně, ale v normální pracovní době?
Jak si najít informace, které bych mohla využít při přijímačkách na vysokou školu?
Za každou otázkou vidím internet. Co dnes není ani trochu na internetové síti je podezřelé.
Omezíme tedy jen určitou část. Zbytek je pro dnešní seberealizaci docela důležitý.
Dnes plánuji naťuknout pracovní příležitosti. S reálnou vidinou stěhováno opravdu bude třeba nová práce nebo alespoň nějaké přeřazení. Opravdu pociťuji, že už toho nepravidelného režimu, denních s nočními a víkendovými službami mám dost.
Zvažuji i jít na jinou pozici, kde bych si sice postavením pohoršila, ale měla bych svůj klid a svoji normální pracovní dobu.

Pokračování tohoto článku »»»

Vole. Viděl si tu holku? Vole. Zpívala docela dobře. Vole. Kdy se sejde, vole. …
Opravdu jsem tyto „umělce“ měla chuť napomenout, že jsou herci a jsou již v prostorách divadla a nemusejí mluvit jak dobytek v hospodě.

Nemám nic proti občasnému zanadávání si, nebo když se opravdu nevede, zanadávání si jako dlaždič, ale zařadit „volování“ a jinou zvířenu či části těla do běžného rozhovoru mi přijde více méně barbarské.
Já sama jsem si teď lehce zanadávala. V duchu zvolávala místa, kam slunce nikdy nesvítí. Je to z důvodu, že jsem si vzala brýle, na které jsem si ještě plně nezvykla. Je to tím, že je nosím jen u pc, nebo když jsem unavená.
Občas si zanadávám i hlasitě. Třeba, když mi něco nejde, nebo se nějak vede kolegyni a já to pak musím předělávat. Zkrátka tehdy, jeli k tomu důvod.
Je mi kolik mi je a do starého železa se ještě nehodlám zařadit, ale nějak nechápu mládež (která je mého věku, nebo nějak mladší o pár let), co je tak úžasného, mluvit jako kanál.
Zda si pánové myslí, jak je to sexy a mladé slečny, jak jsou velké drsňačky, když používají v každé větě alespoň jeden vulgarismus.
Člověk si sice může říkat, že to je jen slovo a nic více. Jenže naše kultura a výchova je označila za sprostá. Tím by se asi měla užívat v omezeném množství.
Nedávno jsem viděla v metru docela slušně vypadajícího kluka. Stylově oblečený, učesaný, … prostě docela fešák. Ovšem do té doby, než promluvil na svého kamaráda. Myslím, že po tom, co jsem si vyslechla, bych o něj já neopřela ani koště. Hnus. Úplně mi to zkazilo první dojem.
Docela mě někdy děsí srovnání můj ročník a nynější školáci. To, co si dovolí děti v 8 třídě a klidně i výš… nechápu. Já jsem taky nadávala na domácí úkoly a myslela jsem si, že ten či onen učitel je totální blb, ale zase na druhou stranu – ono starat se o bandu 30 lidí, co se při hodině nudí a dělají vše možné, aby nemuseli poslouchat učivo, protože je to nezáživné a totálně na nic… Pak se nedivím, že se neví rozdíl, gravitace a gravidity nebo jiné. Myslím, že mi změnil pohled na věc fakt, že jsem začala chodit na akce pro lidi a zapojila jsem se do jejich organizování. Dělat amatérské přednášky (jako učitelé dělají dnes a denně) je docela opravdu náročné a člověka i potěší, když lidé poslouchají.

Popravdě, bych na školy dala zase předměty… nebo spíše kroužek přednesu. Lidé se naučí mluvit před ostatními, nebudou se pak tolik stresovat při zkoušení, otrkají se a hlavě – vyzkouší si pozici vyučujícího. Myslím, že pro přednášejícího, který tráví čas nad přípravou čehosi a pak minimální zájem publika – zamrzí to.
Ale zase si říkám, že lidé ve škole poslouchat musí, kdežto na conu jdou na přednášky dobrovolně.
Na jedné brněnské akci, místní profesor náboženství prohlásil, že před tak velkým publikem ještě nepřednášel, i když je to učitel. Na jednu stranu mi bylo trochu líto, že někdy není práce oceněna a na druhou stranu jsem byla ráda, že spousta lidí šlo na přednášku, aby se o svém koníčku a zemi, kterou tak obdivují – něco dozvědělo.
I když nejsem nijak svatá a tu a tam si s radostí v srdci zanadávám a vím, že nic nevím, i když bych chtěla vědět – přednášet budu dál a budu se snažit přednášet líp a předávat informace.

Tak a končím večerní zpověď… 

Pokračování tohoto článku »»»

Dnes jsem byla po nevím jaké době zase za Kájou. Chudáček luk. Musela jsem se mu hodně omlouvat, že jsem ho tam zase nechala. Setřela jsem z něho prach a oškrábala mech. Docela jsem se děsila jeho pomsty. Hned po příchodu na střelnici jsme se hanbila tím, že asi Káji dnes vynechám a půjdu do něčeho slabšího.
Naštěstí se Kája docela i dal zvládnout. Sice mi bolí prstíky a mám trochu namožený krk a záda, ale jinak to bylo opravdu moc fajn.
Je tomu asi rok, když jsem psala, že mám střelnici ráda a chtěla bych s tím koníčkem pokračovat. I když nikdy nečuchnu k pořádnému závodu, ani mi to teď nechybí. Nyní bych opravdu chtěla jen mít trochu víc času na sebe a své koníky.
Jen starosti je o pár věcí víc …

Pokračování tohoto článku »»»

Včerejší večer vstal pěkně po prdeli – mám-li to napsat přímo. Včerejší večer se mi nevedlo. Byla jsem unavená, na střelnici jsem se zase nedostala (což už nějak není nic nového). Obávám se, že mé svaly už silně atrofují a Kája je na střelnici pokrytý mechem a prachem.

Po noční jsem se dostala do pelíšku někdy před 12 hod, protože jsem si ještě zajela vyřídit novou kreditku, jelikož jsem svoji peněženku postrádala. Na spořce jsem nechala asi hodinu času, ale odešla jsem docela spokojena. Nová karta bude a dokonce bude i druhá, kam se budou posílat prašule a šetřit si. Po krátkém zvažování jsem se rozhodla, že si nechám na kartu dát obrázek. YA-HA. Přečetla jsem si pravidla výběru pictíku, jeden jsem lehce (opravdu lehce) porušila, ale za to, že budu mít tu nejkrásnější kreditní kartu, mi to stálo. Karta je schválena a do 10dní bude doma.
Těším se na ni.
Jen zpět k večeru. Po asi 3 špatných hodinách odpoledního spánku jsem moc použitelná nebyla. Malátná, ospalá, amébovitá. Dokopala jsem se alespoň vykoupat Charlieho, který se mnou docela často sdílí lože a peřinu. Chtěla jsem se i učit, ale nedokázala jsem udržet vlastní myšlenku, natož ukládat informace.
Když jsem šla kolem 23 hod spinkat, tatínek prohodil něco, na což jsem mu odvětila, že toto v 11 večer fakt řešit nebudu a šla jsem spát. Jenže i tak mě to dost rozhodilo a tak jsem v posteli zuřila a přemýšlela. Po půlnoci jsem se trochu uklidnila. Pokus o spaní střídal další pokus. Nemohla jsem se uvelebit, bolelo mě bříško, studila mě noha pod peřinou, potila jsem se a jako třešinka na dortu byla křeč ve svalech na krku a kolem klíční kosti. Hnus.
Noc byla zakončena krásným zaspáním do práce.
S novým dnem se začalo trochu blýskat na lepší den. V emailu mi byl schválen obrázek na kartu, v šatně jsem u svých čajů našla svoji peněženku a měla docela ňami oběd. Zanadávala jsem si do debilů a je mi fajn.
Noc blbec byla ukončena a začal docela fajna den.

Pokračování tohoto článku »»»

Předem bych chtěla upozornit, že depresi nemám, netrpím jimi a nejsem ani typ člověka, co musí pózovat a být emo jen aby se mu dostalo pozornosti. Opravdu ne. Občas mám mizernou náladu – jako například teď, ale řeším to dávkou mé oblíbené hudby a snažím se vymyslet nějaký plán, jak z toho ven.
Emo styl jaksi pro mě moc není. Extrémní střídání nálad od euforie a totálního štěstí po to, že vlastně nic nemá cenu a dýchání je naprosto zbytečné. Ach… jak já to nesnáším. Je velmi málo zastánců tohoto stylu, které bych brala. (Hlavě je nesnáším od té doby, co se k emo přidalo sebepoškozování. Jsou tak více cool a více středem pozornosti a nevím co ještě. V mých očích klesají.)
Great depression je i název mého oblíbeného alba, co mi kupodivu zvedá náladu.
Důvod mého bručení je naprosto snadný k uhádnutí. Zase a opět je to práce. Jak překvapivé, že?
To, že je tu ošklivá kancelář, která se nedá uklidit je jedna věc. To, že dělám práci, která není určena pro mě a dostal ji zadáno někdo jiný je věc druhá. Jenže – přehazování práce na jiné je tu docela v módě.
Dnes byla pro mě poslední kapička to, že můj (a myslím dobrý nápad) se nelíbí a nevyhovuje. Moje nestandardní pracovní doba si pomalu začíná vybírat daň a tak jsem si chtěla trochu pomoci alespoň tím, že jsem vymyslela pravidelný pracovní rytmus. Něco na způsob krátký/dlouhý týden. Jenže kolegyni to nevyhovuje. Ji vyhovuje, že je každý týden jiný, není v tom systém a že se s tím dá dělat nevím co. Šéfová to neřeší – ta chodí do práce tak, jak se ji zamlouvá.
Tudíž mi nezbývá nic jiného, než si postěžovat na blogu a přečíst si pár inzerátů s nabídkami práce. Protože s tímhle já opravdu nic neudělám. Když se jeden člověk sekne a spolupracovat nechce – můžete vymýšlet sebelepší změny. Nějak jsem si stále nezvykla, že moje práce o nějaké nápady a zlepšovátka nestojí.
Naštěstí jsou na obzoru změny. A ne malé. 

Pokračování tohoto článku »»»