Návrat ztracené dcery

Dnes jsem byla po nevím jaké době zase za Kájou. Chudáček luk. Musela jsem se mu hodně omlouvat, že jsem ho tam zase nechala. Setřela jsem z něho prach a oškrábala mech. Docela jsem se děsila jeho pomsty. Hned po příchodu na střelnici jsme se hanbila tím, že asi Káji dnes vynechám a půjdu do něčeho slabšího.
Naštěstí se Kája docela i dal zvládnout. Sice mi bolí prstíky a mám trochu namožený krk a záda, ale jinak to bylo opravdu moc fajn.
Je tomu asi rok, když jsem psala, že mám střelnici ráda a chtěla bych s tím koníčkem pokračovat. I když nikdy nečuchnu k pořádnému závodu, ani mi to teď nechybí. Nyní bych opravdu chtěla jen mít trochu víc času na sebe a své koníky.
Jen starosti je o pár věcí víc …

(1) (Neko – Mail – WWW)
Vloženo 13.11.2009, 14:27:02
Bohužel, jak se to na člověka sype, vůbec nemá čas na sebe a své zájmy. Ale nemělo by to tak být – je to celkem zničující.
Přeju hodně štěstí s lukařením.
Já se rozhodla, že začnu opravdu malovat a přibrala jsem k tomu i výrobu šperků, tak doufám, že si na to najdu čas…

(2) (urzu7 – Mail – WWW)
Vloženo 14.11.2009, 23:39:28
Nápodobně moje Rommie je na to stejně.

Když se člověk dostane na střelnici jednou měsíčně dopadato takhle.
Přeju hodně štěstí s lukem a vic času na Kaju

 

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

 
„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde