Ztište ryk zbraní a nechť písně a bubny zní. Král se vrací. Oslavy a hodování v království započne. Král se vrací a usedá na svůj trůn.
No dobrá. V mém případě to není král, ale královna. I když – modrou krev nemám a jediné království, které vlastním, je zde moje bloguje.
V posledním článku (tedy spíše jen takové poznámce) jsem psala, že se události posledních dní dohrabaly do takového stádia, kdy už jsem potřebovala oddych. Nechtěla jsem si z blogu udělat negativní vylévání srdíčka a tak jsem raději na chvilku přestala psát. Možná se k tomu někdy vrátím, ale rozhodně ne v nějaké brzké době.
Každopádně mě potkalo spoustu věcí a změn. Myslím, že od ledna, kdy jsem se s přítelem stěhovala, jsem se také trochu změnila. Setkání s realitou bylo náročné a zanechalo na mě dostatečný otisk.
Otisk je to takový, že zanechal spoustu dobrého a spoustu už ne tak dobrého. Dostala jsem se na jiné koleje a v cestě se pokračuje.
Život je jedna velká bitva a „this is war“ – jak by asi bylo řečeno pár lidmi.
Takže zase vzhůru do bitvy. 
Chtěla jsem napsat spousty věcí. Co jsem dělala, co se mi vede a co ne, jaké mám plány.
Bohužel událost posledních dnů svázala veškerou chuť psát, tvořit a plánovat.
Je to jen malý chvilkový stav mysli. Část životní etapy, kdy se musíme zocelit a rozloučit a někým, kdo vám byl blízký.
Jen co přejdeme tohle období, vše se snad vrátí do relativně stejných kolejí. … možná
Spousta lidí má ráda fantasy. Hrdinné rytíře bojující se zlem a ochraňující čest svého pána a země. Já tento knižní styl moc nemusím. Jsem spíše na detektivky a historické romány, které mají alespoň kousky kořenů v realitě.
Kupodivu se zrovana mě povedlo projít časovou trhlinou a dostat se do středověku 15.století.
Po několika letech jsem se vrátila do herního průmyslu a hrou, která mě okouzlila. Jak grafikou, tak příběhem, charakterem postav a jejich společný dialog je roztomile krásný, místy ironický a příjemně kousavý. Hra mi prostě sedla.
Zaregistrovala jsem se do několika fan skupin – od založených fanoušků, tak i oficiální. Dokonce i jedna osoba z Brna se dosti podivila, kdyz zjistila, ze hraji zrovna tuto hru a poslala mi pozvanku na sraz hry a vlastne jakousi propagacni akci k novemu datadistku ke hre.
Diky praci mi padlo spousta jinych planu. Mela jsem jet na Slovensko, ale … prace. Mela jsem jit na jednu akci, ale … opet prace. Uz jsem zacla vymyslet co vse udelam doma o vikendu, kdyz tedy mi prace vse sezrala a zadupala. Nastesti mi prisla pozvanka, na kterou jsem ihned reagovala a pokusila se zaregistrovat, protoze pocet mist byl omezen. Ty dva dny jsem snad „ikskrat“ denne kontrolovala email, zda mi prislo potvrzeni. A ono prislo.
V tomto jsem asi taky trochu odlisna od vetsiny. Kdyz nekam chci, jdu tam aniz bych se vazala na ostatni. Znate to, chcete nekam jit, ale samotne se nechce. Shanite doprovod, ktery ma jiny program a nakonec jste v tom sami. Spousta lidi by radeji nesla, aby tam nesedeli sami. Ja resila naprosto odlisny problem. Je mi naprosto jedno, ze se mnou nikdo nemohl jit (ci mohl, ale nestihla jsem se ho zeptat). V pozvance byla totiz jedna veta, kterou jsem proste musela splnit a za skoro kazdou cenu. Moznost prijit ve stredovekem kostymu, jsem si se svoji povahou proste nemohla nechat ujit 
. Obvolala jsem spousty lidi a kamaradu, az mi nakonec jedna slecna byla ochotna pujcit repliku stredovekeho kostymu, ktery jsem tedy musela omitnout, protoze bych se bala, abych ji jeji praci neponicila. Velmi ochotne jsem prijala stredoveke saticky jine kamaradky, ktera sije a shodou okolnosti mela presne moji velikost. Mela jsem neskonalou radost, ze mi saticky jsou a budu v nich moct trajdat po Praze. Dokonce i Alfa s jeji maminkou mi byly ochotny pomahat. Dostala jsem sesivanou kozenou vestu a kozenou hucku na hlavu. Naprosto mi nevadilo v teto kombinaci satstva jit po Praze, jet v metru a tapat si to po stredu Prahy do krcmy.
Sehnat kostym byla trochu prace, ale stalo to za to a vsem bych za to chtela podekovat.
Jen co jsem se dostala pred dvere krcmy, dostala jsem se temer do jineho sveta. Krasna cedule vitala poutniky hledajici osvezeni. Po vstupu me vitala i stredoveka straz a senkyrka konrolovala pozvane lidi (dle emalilove adresy, ale coz – maly upgrade stredoveku .
Zacouzene steny, kameninove korbele, par stolu jemne osvetlenych, susene kviti jako dekorace. Bytelne drevene lavice, stoly, tramy, podlaha. Bylo to krasne. Pro nekoho, kdo navstevuje restaurace vyssi tridy, to byla krcma stroze zarizena, ale pro me byla naprosto krasna. Obsluha v dobovych satech, kameninove poharky, pitivo se snazilo byti co nejvice prirodni.
Odlozila jsem bundu 21.stoleti, prehodila jsem si pres ramena kozenou vesticku a sla si sednout k peknemu stolu v rohu. Za chvilku se mi venovala obsluha. Objednala jsem si chardone. Ani jsem se neotocila a dostala jsem krasny kameninovy pohar s vynikajicim vinem. V te kamenine bylo dokonale.
Nevychutnala jsem si ani polovinu vina, kdyz si ke me prisedl kdosi, ktery se mnou zapredl pozhovor. Kdyz me pozadal o rozhovor pred kamerou, byla jsem docela vykulena. Proc me? Ja hraju po skoro 10 letech hru a jeste jsem ji ani nedohrala. Jenze jsem mela kostym a clovek, ktery se vrate do herniho prumyslu jednou hrou, je docela dobra reklama a tak jsem kyvla. Sranda musi byt, ne? Udelala jsem maly rozhovor pred kamerou a nyni cekam, kdy budu take vysilana v TV.
Akce byla krasna a inspirujici. Lide se sice bavili hlavne o hrach, o tom, co je bavi a co jim na hrach vadi a jake maji oblibene. Jako herni novacek jsem mela velke stesti na kolegy u stolu. Nevadilo jim, ze moje posledni hra je Doom a Wolfik 3D. U stolu byla sranda a prijemny hovor. Byla jsem zaucena na nejake hry a vyvetleno spousta hernich terminu.
Úvod do noveho datadisku byl ukoncen a zacal program krcmy, ktery byl … Nevim jak to popsat, ale byl naprosto uchvatny. Lehka jidla se misila s hovorem a zabavou. Neustale bylo co pit a korbely piva a vody nebraly konce. Jidla jednoducha, ale dobra. Obycejna kroupova polevka s uzenym masem, kure na ohni, danci gulas, oblozena misa, livance s jeste teplymi povidly. Do toho neustale kose plne vynikajiciho chleba, ktery nebyl nakrajeny na platky, ale natrhany na kusy.
Mezi chody probehala zabava hostince. Hudebnici, zpev, tanec. Kdyby byl stredovek takovy, jak ho bylo videt v krme, okamzite bych menila.
Zpev a tanec byl vesely a nenuceny a zabava tekla stejnym proudem, jako pivo.
Za svoje pusobeni v otaku komunite jsem videla jiz spousty veci, ale ohniva show, ktera byla provedena v krcme mi vyrazila dech. Tajemno se dalo krajet. Atmosfera byla umocnena snad i tim, ze ohniva show nebyla provadena venku, ale v uzavrene mistnosti. V i relativne malem prostoru byla jejich kouzla s ohnem dokonala. Klanim se dvema umelkynim, ktere tuto akci ukazaly.
Mam i nejake fotografie, bohuzel nektere fotky jsou velmi spatne a zvukovy zaznam take neni nejkvalitnejsi. Nemela jsem fotacek, ktery by byl upraven na takove foceni. Nastesti mam par fotografii z tance s meci.
Neni treba snad znovu a znovu psat, ze jsem byla vecerem naprosto uchvacena a naplnil me inspiraci, energii a poznala jsem jinou skupinu lidi, kteri travi u pocitace spoustu casu a pritom se s nimi da bavit i o vecech jineho razu. Pobavil me spolusedici, ktery zacal povidat i o anime a mem docela oblibenim Elfen Lied. Jeho zase potesilo, ze vim o co jde, dokonce mam i odznak z logem Elfen Lied a jeho hlavni predstavitelky a nepovazuji ho za magora, co kouka na kreslene pohadky, protoze Elfen Lied se mezi pohadky zaradit neda, at se snazite jak chcete.
Jelikoz akce trvala pomerne dlouho, obcas jsem napsala Alficce, ze jsem v poradku a jak si uzivam vecera. Posledni sms byla: „Jeste pockam na hospodskou rvacku a pak jdu dom.“
Hospodska rvacka byla vesela. Kluci se rezali a chvilkama byla opravdu pouzita i sila, ale ocividne je to bavilo. Jenze jsem nezapomnela, ze patrim stale k otaku komunite a moje loajalita k Adviku (i kdyz je nyni pusobenim casu trochu otresena) je stale velka a tak jsem hledala kontakty na lidi, firmy a dalsi moznosti, ktere by Adviku pomohly. A snad se i povedlo. Jen to musím dotáhnout do konce.
Akce byla ukončena a šlo se s ukořistěnými dárečky. Ulovila jsem si kontakty a krabici s obrázky z nového datadistku. A krabičky se vždy hodí. Jsem ráda, že se mi povedlo na akci jít a že jsem byla sama ani nevadilo. Kdybych tam nešla a nechala se utlumit tím, že se mnou nikdo nemohl, asi bych litovala. Nyní nelituji. Akce super, jidlo taky a lidi příjemní. Jen chvilku koukali, kam to jídlo dávám .
Je zajímavé, že u některých věcí si lidé představí stejné nebo hodně podobné scénky a obrazy. Třeba „maturitní ples“.
Já a asi mnoho dalších si představí krásné slečny v krásných šatech s umě vypracovanými vlasy. Jednoduše dámy. Kluci v oblecích s kravatami dělají gentlemany. Všichni se dostanou do společenského módu, kdy se snaží chovat jako vzorní studenti čekající na závěrečnou zkoušku. Rodiče a pozvaní sedí u prostřených stolků s malou vázičkou uprostřed a maminky se dmou pýchou se slzou v oku, že jejich dítko dospělo.
Všude je světlo, hudba a šaty maturantek proplouvají kolem jako překrásné šperky.
Mám pocit, že když jsem na plese, dostanu se do jiné doby, do jiného světa. Krásného, přepychového, veselého, plného barev, elegance a možná i trochu nostalgie.
Svět se však mění a s ním i okolí. Já měla maturitní ples (stejně jako moje sestra) na Smíchově, kde se mi velmi líbil. Světlo dávalo vyniknou princeznám a princům.
Nedávno měl i přítel maturitní ples, kterého jsem se účastnila. Asi jsem na to nebyla moc připravena. Čekala jsem poněkud něco jiného. Svět se modernizuje a tak i maturitní ples šel s dobou.
Jen jsem čekala trochu více klasiky, krásných maturantek a čistšího vzduchu.
Ples se odehrával na jedné pražské diskotéce. Popravdě, už to mě značně zarazilo. Šerpování do odlesků disco koule za doprovodu retro songů 70–80 let a tleskání Dj… mi přišlo dost zvláštní. Žádné klasické tance, ale maturitní „ples“ se poměrně rychle (za podpory baru) přetavil v diskotéku v plesových šatech. Další věc, která mě značně … nebo spíše, ona mě nezarazila, ale dorazila – byl oděv maturantek. Moje sestra byla na svém maturitním plese jak zářivý rudý diamant. Zde jsem se podivovala nad střihy, stylem, vším. Ples soukromé školy byl ze strany slečen zklamáním. Chtěla jsem i prohodit kousavou poznámku, že penízky dají na školu a na tak krásný večer se převléknou za cosi, co vypadalo jako kapr, dosti šílený přelud v zeleném a ještě děsivější cosi v růžovém.
Kolem 23 hodiny večerní se v prostorách plesu přestávalo dát dýchat. Diskotéka byla v plném proudu a někteří rodičové se chovali jako na stadionu, než na plese.
Nevím, jestli to bylo smutné, ošklivé, zvláštní nebo jen mám zastaralé předsudky o tom, jak by měl vypadat maturitní ples.
Mám dva psíky. Holčičku Čikinku a trochu mladšího kluka Charlika. Oba o své první majitele přišli a dostali se do Trojského útulku.
Jak byla a je Čikinka vzorný pejsek (až na její pažravost), s Charlikem pár starostí je.
Charlie je docela živé shitzu, které musí šmejdit, prohledávat a hlídat.
Dle vyprávění, shitzu vzniklo v Tibetu, kde se tamní mniši dlouze modlili a byla jim zima na nožky. Smíchali pár pejsků, které trochu poupraví a vznikla tahle rasa „koštěte na nožičkách“. Dle tradice se shitzu nesmělo prodávat, ale pouze věnovat. Věřilo se, že psík má duši mnicha, který nesplnil svoji úlohu. (Ve 20. století se díky importu do evropy rozšíší poptávka a začínají chovné stanice.)
Hafani se tak dostají do královských rodin, kde jsou až nechutně rozmazlování. Nepřícházelo v úvahu, že by jedl z obyčejné misky či pil nějakou vodu. Dostával vybraná jídla na stříbrném podnose – kachní jatýrka, jačí mléko a já nevím co ještě.
Když jsem dočetla knihu Shitzu, podivila jsem se a nevěděla, jestli nemám psíky vrátit nebo se smát.
Moji dostávají obyčejnou vodu, kvalitnější granule, tu a tam piškot, případně odřezky masa v kuchyni. Koupu je dle počasí – jednou za měsíc dva. Dokonce je stříhám, což je téměř nemyslitelné. A barbarsky jim nepletu copánky a ani neolejuji srst.
Jak hrozná panička jsem v očích majitelů výstavních shitzátek. Děkuji, ale nechci.
Čikinka se vody bojí a nebudu ji trápit zbytečným koupáním každý týden. Charlik – myslím, že on by se v dlouhé srsti a na špagátku, kde by se nemohl pořádně proběhnout, zaštěkat a vyválet – jen trápil.
Knihu jsem uložila a mám ji spíše jako dekoraci než jako poradce, kdyby se něco stalo.
V knize totiž nikde nepíšou co dělat, když váš šestikilový psík má srdce mazla a sebevědomí vlka.
Asi nikdy nezapomenu, jak Charlie proháněj sousedovic psa. Smutné a zároveň veselé bylo, že sousedovic pes měl stejně velkou hlavu, jako celý můj psík. Charlie se rozhodl, že ten ridgeback je prostě zlo, které musí být sežráno a já zachráněna. Ridgeback byl zahnán k domovním dvěřím a Charlik se na mě podíval pohledem „to jsem dobrej, viď?“.
Pokusila jsem se mu vysvětlit, že velký pejskové se nepapají, ale pro jistotu se nám soused vyhýbal.
Nedávno jsem prošla větší blogerskou krizí, kterou jsem již, doufám, vyřešila. Jejkablog brzy oslaví své šesté založeniny a tak se mi nedivte, že k těmto stránkám mám větší (a trochu jiný) citový vztah.
Krize spočívala v tom, že již nejsem ta neznámá Jejka, co sem psala. Ono se jinak píše, když vás lidi neznají a jinak, když ví kdo jste, vaše pravé jméno, znají vaši podobu a další. Snažila jsem se Jejku zamaskovat pod jinou přezdívku. Nakonec to skončilo tak, že Jejka jsem stále. Ani snad jinak být oslovována nemůžu. Jejka se s mou osobou táhne už pěknou řádku let. Myslím, že to bude něco kolem 18 let, kdy jsem byla prvně „Jejkou“ oslovena. Ale co s mou novou přezdívkou, ke které jsem si vytvořila také vztah a vlastní osobu. Sama tvrdím, že moje druhé jméno „Shinobi“ je jméno mého alter ega. Jejka jsem já, já pracujicí, já blogující, prostě já. Shinobi je jakási tak trochu moje duše, která je trochu ráznější. Je také součástí mne. Přecijen se povaha člověka neustále rozvíjí a utváří. Já jsem od ukončení střední prošla velkou změnou.
Nedavno jsem zvažovala, že činnost na j.bloguje ukončím. Nechce se mi sem psát to, co se mi děje a neděje, trápení a radosti, když jsem věděla, že si mě čtenáři spojí s osobou, co znají. Před pár lety jsem si založila blog pro Shinobi, který budu sice i nadále využívat, ale třetí blog, ve které jsem chtěla pokračovat ve svém osobním internetovém denníku – ten jsem zrušila. Chtěla jsem tam psát, ale psaní mých kroků patří na tento blog a ne jinam.
Musím se tedy smířit se svoji pošramocenou anonymitou, brát čtenáře trochu jinak a prostě psát.
Stěhovací mánie se pomalu blíží ke konci a já snad díky tomu budu mít i více času na sebe, okolí a i na Káju. Na střelnici jsem opravdu nebyla ani nepamatuji, ale nyní mě utěšuje, že téměř z okna nového bytečku vidím na blízký kopec, kde Kája odpočívá s kamarády luky.
Jediné, čeho se tak trochu děsím, že Káju nenatáhnu a bude muset zase nějakou dobu ležet.
Nedávám si do nových roků již žádná předsevzetí. Myslím, že předsevzetí, že přestanu pít, začnu zdravě jist, začnu cvičit a další, které jsou vlastně vcelku se stejným základem – začnu se o sebe starat, zbytečná. Tohle už nechci. Tento rok bych chtěla dělat tolik věcí, že by mi snad ani list papíru nestačil a tak jsem si zadala jen, že budu makat, aby se mi toho co nejvíc povedlo.
Také snad začnu zase psát. Události posledních dní mi berou i dávají. Dokonce jsem i dostala inspiraci na psaní do Pergamenu, který mi opravdu dlouho ležel ladem. O rubrice „O zvíře“ ani nemluvě. Doufám v lepší zítřky. Jak ty soukromé, tak ty pracovní, studijní, střelecké, psací.
V práci se mi daří tak, že prostě přežívám a jedinou moji nynější motivací k podávání nějakého pracovního výkonu je to, že jsem se konečně tak trochu osamostatnila a nájem se sám od sebe nezaplatí, lednička se nenaplní papaním a pračka taky zadarmo nepere.
Doufám, že naleznutá síla k dělání práce mi vydrží a tahle činnost mě i začne zase bavit. I když za normální pracovní dobu a lehce vyšší plat anebo stejný také nezlobila.
Jdu sbírat střípky nápadů a snad brzy něco zase na kus pergamenu napíši.
