Toto jsou jména mých kamarádů. Kája je z nich nejstarší. S Plutem se znám asi měsíc a s Wildou necelých 14 dní.
Nevím co to je za obcesi, ale velice ráda si pojmenovávám věci, ke kterým mám nějaký vztah. Takže i když jsou to věci spotřební a vydrží jen pár let, pojmenuji to. Po jejich odchodu do křemíkového nebe (či jiného nebe), si většinou pořídím věc novou, třeba i podobnou, ale s jiným jménem. Nějak se mi nelíbí, že bych měla jména opakovat. Např. Nikdy bych psa nepojmenovala po psíku, kterého jsem měla předtím. Každý je jiný, a i když je to „jen pes“ má naprosto jinou povahu.
Tak je to relativně i s věcmi. Když si koupíte telefon jedné značky, který vám za 2 roky a 2 měsíce umře, většinou si koupíte nový. Je jedno, jestli u dané značky zůstanete, nebo změníte. Starý telefon uměl to a ono, ale nový telefon umí to a ono a i tamto. Má jiný software a tak pod. Pojmenovat ho tedy po starém se mi tedy nějak nechce.
Takže – kdo je Kája.
Kája je můj luk, který už několik týdnů leží na střelnici, protože na něj není moc čas. Kája je dřevěný, lakovaný, rozkládací luk s nátahem 30liber. Budu muset nějak vymyslet, abych se za ním mohla alespoň jednou dvakrát týdně podívat. Stýská se mi, ale já jsem po práci unavená a nechce se mi pejsky zase nechávat na další hodinu a půl doma samotné.
Kája je v mém okolí docela známý. Ale Pluta a Wildu ještě moc lidí nezná.
Pluto je také můj kamarád. Je to krásná černá digitální kamerka. Když jedu s partou natáčet, nejdem natáčet, ale Plutovat. 
Pluto plutuje vše, co se dá. Jen paničku nějak plutuje málo. Hodláme napravit. Pluta jsem si pořídila z několika důvodů. Fotky jsou sice krásné, ale udělat si tu a tam nějaký malý filmík také není k zahození. Díky mé mini cosplay kariéře se občas to natáčení hodí. Letos se také po hodně dlouhé době těším na vánoční čas, který budu výjimečně trávit s přáteli a ještě za hranicemi ČR. Naplutuji si krásnou malou dovolenou. Jak vzniklo jeho jméno? Podle jeho prvního velkého projektu, který bude s jeho pomocí natočen – 20 Seconds To Pluto. Víc neřeknu.
A poslední v řadě je Wilda.. Ano, Wilda se píše s W místo V. Wilda je nejnovější přírůstek do rodiny. Je to dotykový telefon, který velmi rád běhá po netu. Dost jsem zvažovala, zda mám koupit Wildu nebo Berušku. Wilda je dotykový telefon, který je hlavně na surfování po netu, lození na youtube, faceebooku nebo twitteru. Velkou výhodou je jeho velký display a nevýhodou také velký display. x) Je poměrně citlivý a tak se mi stává, že si ho občas při telefonování vypnu uchem. A jak je dotykový, je věčně zapatlaný. Ideální ke zkoumání vlastních otisků prstů. Telefon je to chytrý, s dobrým softem, organizační složkou a google android je skvělý.
Beruška sice dotyková nebyla. Měla podobnou klávesnici jako u počítače, menší display, pomalejší lození na netu, ale vynikající organizace. Špičkové propojení na email, vytváření a hlavně úprava dokumentů, diář, upomínky – Beruška je skvělý telefon pro manažery a lidi, kteří v telefonu potřebují víc, než jen telefon (a taky zpěváky, kteří si k telefonku opravdu udělají hodně velké pouto a vytvoří si na jeho „závislosti“ image: D).
Co mě tedy přimělo pro Wildu? Internet. Wilda má lepší systém na lození po netu. Dále se mi líbil velký display, který byl i dotykový, android a hlavně jsem věděla, že do Wildy nahraju odnož ICQ. A s tím jsem si u Berušky nebyla jistá.
Zatím se s Wildou stále seznamujeme. Nacházím velké výhody a i negativa mít takový telefon. Ale navzdory všemu – Wilda je kamarád, který mě zachraňuje v nouzích vysoké nudy v práci. Což byla i hlavní myšlenka koupě.
Koukám, že jsem za poslední dva měsíce za techniku docela utrácela, ale projekt 20 Seconds To Pluto, předvánoční čas v Barceloně a bláznivé srazy s kamarádkami Pluta prostě potřebují. A Wilda – nuda v práci je už trochu snesitelnější.
Jsem v šoku! Já jsem postradatelná!
Být na recepci má spoustu kladů a záporů. Někdy je tu tak tíživá nuda, že to zabíjí veškerou chuť psát. Inspirace odejde a já smutně sedím nad prázdným listem papíru. I tak občas vezmu tužku do ruky a prostě jen „čmářu“. Jsou to jen takové malé náčrty nápadů, projektů, neuměleckých skic. Nuda umí být opravdu zlý společník. Jednou z výhod této práce je, že jsem postradatelná.
Což je tak trochu paradox. Mojí dušičku to lehce bolí, že jsem byla přesunuta na „vedlejší“ kolej, ale na některé věci se zvyká docela příjemně. Jsem totiž nemocná. Původ nemoci je ona recepce – kupodivu. Stavitelé dělají recepce krásné, leč naprosto kravské. Když už recepce musí být u hlavního vchodu, kde ustavičně táhne od proudících lidí, udělám tu recepci tak, abych toto minimalizovala ( ⇒ Moc práce). Takže jsem po necelém měsíci na recepci nastydla. Mám krutou nemoc zvanou Rýmička. Hlava bolí, očka pálí, nosánek červený. Pfujky.
Zavolala jsem na naší centrálu, kde jsem do nedávna pracovala a poprosila, zda bych si mohla zrušit dvě následující služby. A ono to šlo. Recepci jsem si sice ten den dosloužila, ale pak jsem měla krásné volno na léčení.
Asi se divíte, co je na tom tak úžasného. To plně neznáte moji starou práci. Tam tohle jen kvůli rýmě nešlo. On byl docela dost velký problém i s dovolenou, na kterou máte právo.
Více jak 14 dní jsem nikdy neukořistila. Ve staré práci bylo na mou pozici 2 zaměstnanci, šéfová, které se muselo přizpůsobovat a dva brigádníci na občasnou výpomoc. Jelo se na stálý provoz (24h k dispozici), takže když si šéfová vzala 14 dní volna, zůstavají dva zaměstnanci a výpomoc. Bez tréninku po týdnu padáte na tkamu. Já s kolegyní trénovaná byla a i tak toho bylo už moc. Vzít si ještě v tomto nemocenskou neexistovalo a ohánějte se zákoníkem práce jak chcete. Zaučit se na místo, kde jsem pracovala je 7–14 dní. A i pak se tu a tam musíte na něco zeptat manažera, protože nevíte.
Nyní jsem na recepci bez velkého zaučování. Jedna excelovská tabulka, vyplnit jméno, firma, číslo karty a s úsměvem poslat do patřičného patra. Zaučení základní práce trvá 15minut. Yahoo! Dalo by se i napsat, že tuhle práci zastane i lépe cvičená opička.
Není to dostatečná útěcha pro mojí dušičku, která stále touží po nějaké duchaplné práci, která by ji trochu bavila, případně bych se mohla rozvíjet nebo seberealizovat.
S těmito plány ještě zdaleka nekončím. Jen pracovní nabídka mi moc nepřeje. Každopádně – práce mi byla zrušena a já se zapelíškuji s hrnkm čaje v ruce a budu se kurýrovat.
Tiknu si. Ne nijak často, ale občas si tiknu. Možná je to nadcházejícím podzimem, úbytkem tělesného tepla, hormonálním výkyvem nebo prostě věkem. Já si občas tiknu.
Zvláště si tiknu při pohledu na nějakého pěkného chlapa nebo třeba ošklivý tříkolkový kočárek s roztomilým pasažérem. Dostala jsem se do stavu, kdy už pokukuji po myšlence založení si vlastní rodiny. Mé smečky. Spousta mých vrstevníků a kamarádů do toho praštila už před pár lety a spousta jich čeká s tím, že naprosto nechápou, co do mě vjelo. Oni chtějí dítě ve 40, já doufám, že najdu někoho do mých 30 let (na to mám 4 roky – poznámka redakce XD)
Každý si tiká jinak. Já si zatím jen tu a tam tiknu…
Psaní není tak zdaleka tak snadná věc, jak se mohlo zdát. Ono je sice velmi jednoduché si sednou k papíru, případně k počítači a začít. Jenže… V hlavě se mi motá několikero nápadů. Pokaždé, když chytnu nějaký ten nápad a vidím, jak by se to mohlo odehrávat, zastavím se o nějaký problém. Buď nemám po ruce tužku a papír, nebo jsem v práci, kde je mi neustále trhána niť příběhu do takové míry, že i když se snažím provázky navazovat, je to plné uzlíků a stejně musím čekat na novou příležitost od paní Múzy a začít téměř znova.
Chtěla bych napsat nějaký příběh. Svět, postavičky, nějaký děj… vše by bylo, ale. Slovo „ale“ vystihuje to krásné nic a vše. Sice mám vymyšlený svět, jenže mi ten svět nejde napsat.
Takže i kdybych si teď sedla a vynutila se něco spáchat, obávám se, že bylo horší než špatné.
Je vidět, že nejsem psací profík a skládání básní nebo příběhů u mě na objednávku nepůjde.
Poměrně často se setkávám s názorem, že každý, kdo má nějaké tetování je s okamžitou platností kriminálník nebo prostitutka. Tento středověký názor mi značně pije krev a zvyšuje tlak.
Doba, kdy se tímto způsobem cejchovala nižší společenská vrstva obyvatel, již dávno minula. Dnes není tetování jen u námořníků, barbarů, lehkých děv a zločinců, kteří prošli žalářem.
Názor, že se to někomu nelíbí, ne naprosto v pořádku. Mne se nelíbí piercing. Nemám to ráda, takže si ho nebudu pořizovat. Ale jestli ho máte vy, je mi jedno.
Jenže okamžitě odsoudit osobu s tetováním, když nevíte, co znamená, mi přijde neférové a hlavně nelogické.
Dnes je tetování hodně bráno i jako dekorativní záležitost – každý, kdo se tetuje, chce, aby to bylo hezké – ale stále si uchovává svoji symboliku. Nějaký význam, který je pro majitele tetování důležitý. Podtext tetování může být vidět napoprvé nebo je skryt a vidí ho jen majitel.
Proč jsem se dala do sepisování a obhajoby tetování?
Opravdu mne názor, že ho má jen spodina dost vytáčí. Ano. Je spousta tetovaných kriminálníků, gangsterů a nevím čeho ještě. Na druhé straně, je dnes tetovaných spousta lékařů, právníků, manažerů, herců, … tuna normálních slušných lidí.
Já také. Ano – mám tetování.
Asi od 16 let jsem si s touto myšlenou lehce pohrávala. Kdo z mých vrstevníků ne. Kolem 20 let jsem věděla, že to udělám.
Jenže – tetování není na týden, nebo rok. Tak jsem se dala do pomalého hledání toho, co bude moje. Co bude mít pro mě nějaký význam, co mne bude nějak charakterizovat. Vizi jsem chytla asi 3 roky zpět. Možná déle. Čekala jsem, zde se vize neomrzí, neztratí nebo nezmění se význam. Nestalo se tomu tak.
Letos jsem prolezla obrovské množství obrázků s tím, který mi bude nejvíce vyhovovat. Jeden jsem našla. Nechala si ho upravit a následně vyrýt do kůže.
Je to můj symbol, moje cesta, můj sen, můj ochránce…
Pro někoho je to jen obyčejný obrázek. On asi i je. Ale pro mne znamená nepopsatelně mnoho.
Temná obloha a na ní svítících tisíce světů. Hvězdy jsou krásné, okouzlující, mystické, plné romantiky, zvláštní síly a respektu. Na druhou stranu, jít za svitu těch malých potvor do práce, je vskutku nechutné.
I tak jsem ráda, že jsem výjimečně vstávala v naprosto šílenou hodinu (ve 4 ráno) a kousek jejich síly, krásy a tajemna jim mohla vzít.
Možná bych si mohla tu a tam nařídit budíka na nějakou noční hodinu či nejít spát a toulnout se na chvilku miniparčíkem, který mám u baráčku. Udělat si chvilku čas, zastavit se, koukat na ty blikající pidižvíky na obloze a chvilku přemýšlet. Možná si tak i počkám na nový rodící se den.
Nedávno jsem si v práci vzpomněla na Gumídky. Krásnou disney seriálovou pohádku mého dětství o medvídcích. Méďové jsou zde jako kladní hrdinové a společně s pomocí dvou lidí bojují proti zlému knížeti a jeho poskokům, kteří jsou duchaplně pojmenováni Tupouni.
Gumídové si vyrábí speciální nápoj, po kterém se jim zvyšuje nejen síla, ale také odrážlivost od předmětů. Krásně hopsají po lese a odráží se od hradeb.
Jak se mi na ně vybavila vzpomínka? Velmi snadno. Přišla jsem na jakýsi poddruh hopsinkové šťávy, který na mě působil tak, že jsem si připadala jako radioaktivní hopík.
Tohle bych asi nedoporučovala lidem, co mají slabší srdce, potřebuji v následujících 16 hodinách usnout nebo nejsou trénovaní. Já sama mám kafe velmi ráda a díky mému zdravotnímu stavu, je mi kafe doporučeno i jako lék. Lék si dávkuji dle chutě a potřeby. Káva má být černá jako ďábel, horká jako peklo a sladká jako hřích. Na kávu jsem tedy zvyklá, preferuji ji silnější a jsem ráda, že na mne má stále ten vliv, který má mít. Jenže já nyní opravdu potřebovala být vzhůru a pracovat. Kávu jsem tedy zapíjela nejen vodou, ale i energii drinkem ze stříbromodré plechovky. Checht.
Chvilkami jsem chtěla cupovat noviny, pak jezdit v krabici po recepci, uklízet – bylo mi zakázáno.
Prostě si představte štěně, které si chce hrát, nemá s kým a vysvobodí ho rulička s toaletním papírem. Milá poťouchlá nálada, lehká hyperaktivita a za noční službu mne napadlo několik docela zajímavých nápadů.
Nakonec jsem spucla kachnu podávanou v bílé krabičce, kterou jsem mohla rozcupovat dodatečně po spucnutí obsahu. 
Následně jsem do 3 hodin ráno písmenkovala moje projekty. Moje dušička byla stále v hopsavém stavu a ukecat ji, že by mohla jít spinkat, bylo nemožné.
