Sedím si tak v práci a dneska se tak trochu i nudím. Nestává se mi často, že práci mám hotovou a dokonce i něco navíc. Na zítřek jsem si nechala úklid kanclíku.
Přiznám se bez mučení, že jsem dnešek docela statečně proflákala. Všemožné tabulky jsou hotové, tisk netřeba a lidi sedí na svých pozicích. Takže když se nic nepodělá, jsem tu jen do počtu, aby někdo koukal na kamery, lozil po netu a uklidil vlastní kancelář.
Takže to jsou chvíle, kdy si vymýšlím zábavu. Nevím, po kom to mám, ale miluji papír. Ráda píšu, čmářu, kreslím a další, jenže v poslední době na to není mnoho času a když mi něco trochu slušnějšího napadne, není po ruce žádný papír a tužka. Uklidňují mě tahy tužky nebo jakéhokoliv jiného pisátka po papíře. Někdy jsem ráda, že taky mají nějaký účel, jindy jsem ráda, že si prostě jen čmářu. Poslední dobou se mi na ty logické výtvory moc času nedostává, ale hodlám to napravit. Začnu zase s kaligrafií. Budu si hrát s latinkou. Zase začnu rýsovat a malovat různá písmenka.
„Život je jako bonboniéra…“ známá věta ve známém filmu. Přemýšlela jsem nad tím a trochu s ní nesouhlasím. Kdyby to byla pravda, pokaždé bych si vytáhla dobrotu, protože mi bonbónky chutnají.
Spíše souhlasím s jinou blogerkou Kobylkou, která píše, že je život zebra. Bílej pruh střídá černý.
Přijde mi to takové výstižnější.
Já momentálně přecházím z té černé do takové bílé. Není to úplně bílá, spíše šedá a ta černá také není úplně černá.
Každopádně se teď trochu začíná dařit. V práci je to už daleko klidnější. Binec a takové ty věci jsou tam stále. Opravdu nechápu, jak někdo může umýt monitor špinavým hadrem. Jsou na něm pak krásné špinavé čmouhy.
Možná to bude tím, že jsem se i já zklidnila a dala si pár věcí do kupy. Začala jsem zase trochu střílet (i když mám co dohánět), byla na pár srazech, užila si volna.
Dokonce se stal i zázrak a já se snad prvně v životě těším na 14.2. a ne proto, že je jistý srdíčkový svátek. Je další sraz lidiček. Tentokrát to bude trochu soukromá akce, ale i tak se těším. Spousta fajn lidí, se kterými je sranda.
Takže to bude zase víkend 
Letošní rok začal a já se pomalu zase dostávám na střelnici. Listopad i prosinec byl s mojí střelnicí docela slabý. V prosinci jsem se tam nedostala dokonce vůbec.
Kája je trochu uražený a hlavně moje svaly docela stávkují. Musím na sobě zapracovat. Zajímavé je, že si to říkám poslední dobou nějak moc často. Jsou to takové ty maličkosti všedních dní, které se kupí a kupí. Člověk by chtěl (nebo musel) to a ono a musí přitom dělat spousty jiných věcí, které jsou stejnak důležité. Jen si pak trochu připadá jako blb, když pracuje, je na své dílko i docela pyšný a pak kdosi přijde a lehce ho sprdne, že to tak být nemuselo. Do toho ani nepomůžou a jen tak si sedí a koukají … tu a tam si postěžují, že se jim něco nelíbí, ale nic moc s tím nedělají.
Aj… Trochu jsem se dostala mimo dráhu.
Prostě už zase chodím na střelnici. Není to nijak často (zatím 3×), ale já jsem ráda. Stejnak teď musím pomalu, jinak bych si natáhla svaly a na zádech to není nic příjemného. Každopádně se teď učím novou věc. Mířím a koukám. Tedy to jsem trochu špatně formulovala. Koukám, když střílím i normálně. Jenže střílet a mít obě oči otevřené je přeci jen trochu těžší. Terč je rozostřen, ale zase se lépe drží výška střely.
Musím to ještě hodně vypilovat. Jinak se střílí s lukem, kde máte zaměřovač, vyvažovač, klapačku a já nevím co vše ještě. Viděla jsem i vypouštěč tětivy na „normální“ luk (u kladkového se vypouští takovým jakoby kolíčkem… něco jako na prádlo… jen silnější.). Myslím, že takové střílení by mě opravdu nebavilo. Jsem ráda, že si střílím já a nemusím nic štelovat a nastavovat. Sice mám zatím horší mušku než střelci se zaměřovači, ale to mě nijak netrápí.
Takový Mongol také nemá zaměřovač a mají jedny z nejlepších přírodních luků a střelců. Ono je asi hodně jiné si v klidu trénovat a učit se v hale a nebo v přírodě a když se nepovede, jste bez večeře.
Nedávno mě přepadl impulsivní nákup. To je takový ten nákup, při kterém chodíte po obchodě a co se vám líbí vršíte do košíku. Nějak tak jsem nakupovala já v drogerii. Chtěla jsem koupit pouze sůl do koupele. Jenže mi to nedalo a položky se mi rozmnožili o spousty věcí. Mezi nimi byl i měkký kartáček na zuby. Večer jsem ho vyzkoušela a musím koupit ten tvrdý. Myslím, že ten bude snad ty štětinky mít z drátů. Bude dobrý na očištění rzi, vodního kamene a spousty věcí na špatně dostupných místech.
S tímto „jemným“ kartáčkem ještě pár dní vydržím (strhává zubní kámen) a pak ho povýším na úklidový kartáček. Přeci jen mám své zuby ráda.
No jejky. Je to přes měsíc, kdy jsem naposledy byla s Kájou na střelnici. Už se mu, a musím přiznat, že i mě, stýskalo. Když jsem začínala střílet, opravdu mi nenapadlo, že mi to vydrží tak dlouho. Kvůli práci nemůžu chodit tak často jak bych chtěla, ale i tak si téměř každou návštěvu užiji.
Jenže v prosinci se mi nějak nevedlo. Já a zima nejsme moc za dobře. Do toho se přimotalo dalších pár elementů a i moje lenost oblékat si spoustu oblečení.
Nakonec mi to nedalo. Prostě se mi zachtělo střílení. Věděla jsem, že po více jak měsíci to bude náročné. Kája se mi určitě pomstí, že jsem ho nechala dlouho samotného a druhý den se ani nehnu.
Kupodivu to dopadlo docela dobře. Vydržela jsem střílet kousek přes hodinu. Tětivu jsem natáhla skoro bez obtíží, jen s mířením byl trochu problém, ale to snad do měsíce napravím.
Už nechci být měsíc bez střelnice. Za ten měsíc bez Káji jsem si uvědomila, že já a střelba je moje malá láska.
Kdybych měla zhodnotit minulý rok, asi bych napsala, že byl takový normální, možná lehce lepší. Spousta věcí se povedla, spousta věcí se nepovedla. Potkala jsem několik fajn lidí a několik méně fajn lidí. Rok 2008 měl dobré věci a i ty špatné. Nemůžu si na něj nějak moc stěžovat.
Každopádně se mi závěr moc nepovedl. Trochu mě to vyděsilo a donutilo přehodnotit pár věcí.
29.12. 2008 se asi trochu podepsalo do mého vědomí, i když si z toho večera skoro nic nepamatuji. Akce se vskutku „povedla“.
Vzala jsem hafíky a šla na veterinu. Charlie byl trochu nemocný, došlo jídlo a chtěla jsem koupit sedativa na oslavu Silvestra. Nakoupila, popřála šťastný nový rok a šla domů. Jak jsem se domů dostala se mě už neptejte. To si nepamatuji. Ráno jsem se probrala čistá v pelíšku s bolavou hlavou a bříškem.
Dál už jsou to jen informace, které vím od jiných. Nějak jsem se dostala domů, dala granule a zvířata před dveře bytu. Sestra mě našla v bezvědomí ležet ve výtahu. A myslím, že – z toho co mi bylo řečeno – mi docela zachránila život. Jak jsem spadla, asi jsem se do hlavy uhodila víc než bylo zdrávo. A i u slabých otřesů mozku člověk zvrací. Což je dost nebezpečné, když ležíte na zádech a ještě k tomu v bezvědomí. Sestřička mi téměř profesionálně dala první pomoc a zavolala sanitku. Na Bulovce si mě pak vyzvedla Alfa, Silvestr a sestra přijela s věcmi, kdyby si mě tam chtěli nechat. Nechtěli. Naštěstí to nebylo nijak vážné. Sešlo se pár negativních vlivů, chvilková slabost a já to neustála. Dehydratace a únava s přechozenou chřipkou očividně dobrotu nedělá.
Když jsem se ráno probrala, nechápala jsem. Moje první myšlenka byla ta, že musím do práce. Pak mi začalo být divné, proč mě bolí hlava, proč mám sestry pyžamo …
Pokusila jsem se dát do stavu, ve kterém bych mohla vnímat.
Nakonec na mě vystřelila sestra smršť informací a já jen v ohromení zírala. Je to dost nepříjemná situace. Nepamatuji si z té noci ani okamžik. Výtah, sanitka, nemocnice, cesta domů, sprcha … nic z toho pro mne neexsistuje. V hlavně mám prázdné místo a zbytek boule.
Tohle se opravdu moc nepovedlo.
Vánoční svátky jsou dneska na vrcholu a většina už má po večeři a zabývá se škubáním barevného papíru nebo uklízením jeho zbytků.
Já jsem opět s rodinkou provedla takovou malou sabotaci těchto dní.
Vánoční úklid proběhl formou normálního úklidu, ozdoby se minimalizovaly na pár kouliček na špičce umělého stromku, který se postavil na malý stolek u sestry. Uzavíráme sázky, kolikrát ho její ztřeštěný „čičojd“ povalí. Já jsem koledy vyměnila na rockové kapely a japonské rádio.
Jelikož jsem dneska v práci… Darečky se davali včera. Dostala jsem spoustu krásných věcí a doufám, že i já obdarovala pěknými věcmi.
Dneska jsem tedy v práci a i zde sabotuji. Opravdu toho moc dělat nechci a ani nedělám. Zítra už budu, ale dneska? Ne. Z toho válení se v křesle u pc mám skoro namožené sedací svaly (- zkrátka – mi bolí prdel). Jen je jedno jestli dneska pracuji či ne. V křesle se budu válet i zítra. Jen místo lelkování si budu hrát s excelovskými tabulkami.
Dokonce jsem dodržela tradici a měla k věčeři salát a rybičku, i když mám z domova řízky. Otevřela jsem si konzervu uzené makrely a pochutnala si. Zní to trochu barbarsky, ale bylo to dobré.
Je to taková něžná sabotace. Trochu se upustilo od toho hektična. Ono se to taky nezblázní. Generalní úklid bude v lednu, cukroví se nepeklo – stejnak mu moc nedáme.
