JEJKA...

Jsou dny, kdy se vede. Vlastně – ono to začalo již v neděli večer, kdy jsem si připravovala budík na ráno. Hezky jsem si ho nařídila na 6:45, abych ráno vše v klidu stíhala. Bylo sice milé, že jsem si nařídila budík, ale tak trochu jsem ho opomněla zapnout. Z postele jsem vylítla v 7:44. A to jsem si plánovala klidné ráno. V rychlosti jsem zavolala do práce a seznámila je se situací. Do toho jsem zjistila, že moji psí holčičku bolí očičko (to jedno jediné, které ji zbylo) a velmi špatně se ji na něj kouká. Takže se ještě čistilo. Další část dne jsem proklínala sekající se klávesnici a uspávající počasí.

Pokračování tohoto článku »»»

Člověk by nějak počítal s tím, že když bude chodit do práce jako „normální“ lidi, bude mít i více času. Svoji pracovní dobu, kde jsem dobrovolně (někdy nedobrovolně) dělala 24 hodinové směny a více, jsem vyměnila za směny od pondělí do pátku jen v počtu 10 hodin. Zní to docela příjemně. Ráno vstanu, udělám si takový ten každodenní rituál a v 7:40 odcházím z bytu. V práci si to nějak odsedím a pokouším se nějak smysluplně zabavit. Ne vždy je tam rušno. A i když se tam nějaký klid udělá, na učení nebo čtení těžší literatury to není. Většinou se dostanu domů v 18:15, kdy znovu vyvenčím psíky. Naštěstí mě v práci pouštění na půl hodinky, abych si skočila domů a hafata tam nemusela křížit nožky. Stejně bych jim tam chtěla udělat venčící krabičku, kdybych se prostě z práce uvolnit nemohla.
Jsou i dny, kdy je moje práce trochu nestandardní – třeba úterky. Po domluvě s kolegy utíkám z práce ve 14 hodin, abych v 16hod zasedla za bicí ve škole. Pak mám také lékaře, kterého mám naplánovaného do konce roku a to jen do práce přijdu na 11 dopolední.
Ale to je jedno. Prostě se domů dostávám kolem 18 hodiny. A na to já nejsem zvyklá. Tudíž – zorganizovat volný čas mi dělá poměrně velký problém. Byla jsem zvyklá, že jsem měla dva-tři dny volna a tak jsem si po odpočinku uklidila věci, sešla se s kamarády a věnovala se tak trochu i mé zvířeně. To teď nějak nestíhám. A musím se to naučit. Mám pocit, že doma trávím málo času. A díky tomu, že mi měsíčně na účet přijde vždy nějaká horentní suma, chodím do práce i o některých víkendech a někdy na noční služby.
Potřebovala bych se nějak naklonovat. Chtěla a potřebovala bych dělat tolik věcí. Ale stále si musím připomínat, že Jejka je sice šikovná holka, ale je jen jedna. Ani už nevím, kdy jsem byla naposledy střílet. Cvičení mi taky kolabuje a ke knize jsem schopna si sednout jen v práci na noční. A já bych tak chtěla číst. (Nadává si do blbců, že nečetla jako malá). Pak je tu mé malé velké přání, které jsem stále nezavrhla, jen jsem ho trochu pozastavila. Jejka se prostě na tu vysokou školu dostane a BUDE! Jen se čeká na trochu lepší příležitost. Obávám se, že v tomhle už tak docela stresu se ještě učit, bych nezvládla.

Pokračování tohoto článku »»»

Některé věci se staly již takovou samozřejmostí, že se bez nich běžný život stává dosti obtížným. Dneska si už těžce dovedu představit komunikaci bez telefonu a za použití jen písemné pošty – klasických dopisů z papíru. Určitě by to šlo, ale než by se domluvil sraz, uběhl by třeba měsíc. Organizovat tak nějakou větší akci by bylo asi hodně náročné. To samé platí o počítači a připojení na internet. Na internetu je spousta informací, lidí a kominikace s nimi. A když už není počítač připojen na síti, dělá se na něm spousta jiné práce. Psaní textů, tabulek, grafické práce. Dneska se už práce nepíšou na psacím stroji nebo v ruce, ale na počítači, který je i uhledně vytiskne na papír. Počítač si usnadnil komunikaci s lidmi. Ať už je to formou emailu, icq, skype či facebooku, twiteru a já nevím jakých jiných aplikací, messengerů a stránek.
A já o to nyní na pár dní přišla. I když doma mám internet, jsem na něj napojena jen z nového mobilu, který mi tento handicap trochu usnadňuje.
U mého noťase odešla nabíječka. Takže mi zbývá jen nějakých 100 minut, než se vybije baterie. Samozřejmě se to stalo v době, kdy tam mám rozdělanou práci a projekt, který bych potřebovala poměrně rychle dodělat a komunikovat s lidmi. A i když mám telefon velmi šikovný, něco na něm je přeci jen těžší a nepřesné.
Doufám, že se k internetovému životu vrátím brzy. A bude to ten pouhý týden a ne možných 21 dní.


Bla bla bla, zdroj je opraven a bude připraven k vyzvednutí od 9 do 17 hod.
Na jednu stranu mě tato sms velmi potěšila, na druhou stranu mě tak trochu rozesmutnila. Jak to vymyslím? Moje pracovní doba je totiž 8–18 a tak asi těžko budu v 16:30 v jejich prodejně. Jak já miluji komplikace.

Pokračování tohoto článku »»»

Advík neboli Anime Dance Víkend je letní prázdninová akce, kterou pořádají mladí lidé a fanouškové asie. Mezi ně se řadím i já.
Asii mám ráda a někdy bych se do ní chtěla podívat a případně kus procestovat, ale v žádném případě bych tam nechtěla (na rozdíl od značné části dalších pořadatelů) žít. Přeci jen jsem vychovávána jinak a na jiný režim bych si těžko zvykala.První ročník Advíku byl v roce 2005 a návštěvnost byla nějakých 50 lidí. V druhém roce se návštěvnost zvýšila na cca 450 lidí a účastnila jsem se ji i já. To jsem byla ještě návštěva. Třetí ročník jsem už patřila mezi pořadatele a vedla jsem Japonskou sekci – přednášky. Advík 2007 přivítal necelých 1000 návštěvníku. Loni to bylo téměř 1500 hlav a letos se to vyšplhalo na 2050. Na to, že to je akce pořádaná mladými lidmi a dobrovolně, získala poměrně obrovský ohlas. A většinou velmi pozitivní (- zavděčit se všem, je prostě nemožné).
Advík se pořádá na školách, kde se může i přespat. Tím nyní vzniká poměrně velký problém. Kde sehnat dostatečně velkou školu, případně dvě velké školy, které jsou blízko, a které by byl ředitel ochotný na normální cenu na týden pronajmout. Předpokládám, že na Advík 2011 by mohlo dorazit 2600 lidí, což už je opravdu hodně.
Nyní hlavní organizátoři pracují na nějakém plánu, jak a co udělat. Doufám, že Advík bude. Protože i když mi z této komunity spousta lidí pije krev a ničí moje nervy, stále je tu větší část, kterou mám ráda a se kterou mne baví spolupracovat.
Na Advíku 2010 jsem vedla dvě linie, z nichž bych se jedné ráda zbavila a plně se věnovala druhé. Od Advíku 2007 vedu Japonskou sekci, které je spíše informativní. Přednášky o literatuře, dějinách, kinematografii, náboženství a další. Letos jsem v poslední den akce posluchačům v debatě „Nejen sakury kvetou“ oznámila, že Japonskou sekci ruším. Přednášky jsou již 3 roky stejné a chtěla bych to upgradovat na něco lepšího. Nejen pro posluchače, ale i pro vlastní sobecký pocit toho, že se mi něco povedlo. (Tedy – doufám, že povede.)
Rozšířila jsem tým a chtěla bych pracovat na Asijské linii. Japonsko je sice zajímavá země, ale jestliže jste pouhý amatérský přednášející a fanoušek, nedostanete se k širším informacím. A takové okolní země, jako je Čína, Korea a Vientam jsou také velmi zajímavé. Chtěla bych je do této akce zahrnout. Diváci s tím poměrně nadšeně souhlasili.
Nyní už trochu komunikuji s vietnamskou společností u nás a doufám, že se mi podaří navázat spolupráci se všemi, abych mohla Asijsou sekci na Advíku 2011 považovat za nejlepší, co se mi v této komunitě povedlo.
Proto doufám, že se prostory najdou a Advík 2011 opravdu bude. Prostě být musí – tyhle plány bych opravdu realizovat chtěla. 

Na nové pracovní pozici mne to nějak moc nebaví. Vemte si, že jsem poměrně aktivní člověk, který má nějaké zájmy, touhy a intelekt a sedí na recepci, je placen za to, že se „přitrouble“ usmívá na nájemníky a mačká čudlík, který otevírá branku. Tím nechci urazit recepční, ale toto není práce, která by nějak rozvíjela kreativní myšlení,… vlastně, jediné, co tato práce rozvíjí, je trpělivost. Já se to pomalu učím a věřte mi, že to je občas náročné.
Dnešek vypadal na obyčejný den v práci, který nakonec byl k mé škodolibé radosti i zábavný. Nejsem totiž jediná, koho práce moc nebaví. Každý má svůj způsob, jak v práci zabít nudu. Kolega pracuje. Tedy pracuje – sedí a kouká na naprosto nudný kamerový záznam, který přestal být nudný ve chvilce, kdy se na něm objevila osoba, co tam naprosto nemá co dělat. Chvilku koukal na kameru, chvilku na fotografii dvou lidí, kteří si chodí do garáží pro věci, které jim nepatří. Podoba lidí na obrázku a na kameře byla docela podobná. Během minuty volal kolegu a já mezitím kontaktovala Policii ČR. Reakce Policie byla naprosto úžasná. Než jsem položila telefon, už jsem viděla modré majáčky. Krásně sehrané. Policie vešla do dveří ve chvilce, kdy kolega přijel výtahem i s neoprávněnými vetřelci. Nechci psát zločinci, protože jsme je nechytili u činu. Ale jejich podoba s fotografií byla značná a potulovali se na místě, kde nemají co dělat.
Po bližší prohlídce policista našel takové zajímavé věci, jako baterka, kladívko na sklo a jiné věci, které se běžně u tašky s oťasem nosí. Chvilku se sepisovalo, chvilku povídalo, nandavala se pouta a dělalo na lidi krásné „bububu“.
A mám-li být upřímná – já se škodolibě bavila, i když mi chvilkami proběhl mráz po zádech.

Pokračování tohoto článku »»»

První hodinu bicích už mám zdárně za sebou. Na první lekci jsem si pospíšila a byla tam dříve – musela jsem ještě zaplatit kurzovné. Krásně jsem vše stíhala. Do začátku hodiny zbývalo dost času a tak jsem si sedla do jakési čekárny, poslouchala směsici zvuků z různých zkušeben a byla spokojená (a to jsem si za ty bicí ještě ani nesedla xD).
Po chvilce přišla mladá slečna. Nebyla nijak extra nalíčená a vypadala docela… neškodně a zamlkle. Já v džínách, kožených rukavicích, palestině a křiváku vypadala téměř opačně od slečny, která seděla předemnou. Život mě už něco naučil a tak nesoudím knihu dle obalu. Za chvilku se slečna asi začala nudit. Vytáhla ze své batožiny krásné černé paličky s logem legendární skupiny KISS. Jupí. Kolegyně. Uteklo ještě pár minut, když se přiřítilo cosi oblečeného v emo stylu s dvěma černými piercy v tlamě. Ok. Každý máme něco. Já mám tattoo. A dál jsem to neřešila. Překvapní bylo, že i tento klučina šel na stejný kurz. Já bych ho odhadla spíš na kytaru.
V přesný čas přišel profesor. Mladý sympatický týpek.
A šlo se na věc.
Během 15 minut jsme se neformálně představili, zjistili kdo, co tak poslouchá a probrala se první až 3 lekce. Tohle bylo relativně snadné. Sedla jsem si před bubínek, popadla nějak paličky a zasněně pokukovala na kompletní sadu bicí v černém provedení kousek od nás.
Čtvrtá lekce už byla těžší. Noty. Tedy noty – spíše jen notový záznam rytmu. Naštěstí to nebylo nic šíleného.
Lekce se pomalu blížila ke konci, když nás učitel zahnal do odzvučené kukaně, posadil za velké bicí a řekl „hraj“.
Hezke to bylo. Prostridala jsem se s metalovymi kolegy (oni jsou na metal a rock, ja jen na rock a mix dle nalady), nechala si vysvetlit domaci ukol a prvni hodina bicich byla ukoncena.
Tesila jsem se na dalsi.
Tyden utekl docela dost rychle. V praci moc casu na uceni nebylo a tak jsem si jen tukala do stolu rytmem, ktery mi byl napsany notovym zapisem. Z 60 ukolu jsem se naucila 30. Druhych 30 jsem proste nedala. A nedal to nikdo z nasi skupiny.
Druhá lekce byla taky dost zajímavá. Přidal se poslední člen skupiny. Klučina – myslím, že chodil ještě na základku.
Zopakoval se úkol. Zabubnovalo se. A šlo na velké bicí, kde se už zapojoval činel a další bubny.
Než člověk zkoordinoval pravou a levou ruku, rytmu a do čeho všeho to má mlátit – chvilku to trvalo.
Zatím neumím tedy nic, a když jsem viděla učitele, který nám nakonec sám zahrál – budu ráda, když budu za 3 roky umět alespoň polovinu toho, co předvedl za těch 5 minut jeho hraní. ^^

Pokračování tohoto článku »»»

Podzim


Padlý bojovník na zem ulehá.
Zlatavá zbroj jeho krví je zbarvená.
Nepláče, nesmutní, není v tom sám.
Vedle sebe tisíce dalších má.
Slunce už zapadá, vítr ho hladí.
Co na tom, že vlastně padli?
Pohled na strom mu útěchu skýtá.
Přece na jaře s návratem počítá!


Pro moji kamarádku Bleed k jejím narozeninám.
Děkuji moc za vše. 
 J

Pokračování tohoto článku »»»