V předešlém článku jsem psala, že jsem jela na koncert jedné rockové skupiny do Barcelony. Skupina se jmenuje 30Seconds To Mars. Je to blbý a dlouhý název, který je asi nic moc říkající, ale pro skupinu má hlubší význam a pro fanoušky taky.
Kapela nedávno natočila videoklip k písni Hurricane, kterou MTv odmítlo pouštět, protože je velmi sexuální, plná latexu a nevím čeho ještě, což mi přijde trochu sabatace, v době blond Gagy a jejích pobuřujících klipů, ale ok. Některé scény v klipu jsou opravdu +18.
Hned na počátku klipu je titulek – Tohle není realita, tohle je sen.
Spousta krásných slečen, které se nechají dobrovolně svázat a jsou z nich dokonalé subinky a nebo domina s bičem. NIC mezi tím nebylo. Což mi trochu vadí.
Popravdě… 1/3 filmu se mi líbí, 1/3 filmu se mi moc nelíbí a poslední třetinu jsem nepobrala. Modelky, modelky a další modelky s pidi mírami. Tedy – já mám se svými 48 kg co říkat :(.
Tak s kamarádkou vznikl nápad na malou, tichou pomstu. V Barceloně se navštívil vietnamský obchod, kde se koupilo spodní prádlo – čti → ty největší bílé bombarďáky.
V hostelu se na ně napsal název videoklipu – HURRICANE a pod to poznámka – This is not a dream. This is reality. (Tohle není sen. Tohle je realita)
Vím, že to od nás nebylo moc hezké, ale kamarádce, která vydržela být v kotli dostatečně dlouho, se to podařilo hodit na podium a naše „kaťata“ tak obletěla svět.
Na hukot v davu a podhled trochu zmateného zpěváka „co mi to sem přiletělo“ nejde jen tak zapomenout.
Fotografie a videa našeho projektu obletěla celý svět a opravdu to stálo za to.
V novém roce se snažím, i když ne vše „předsevzetí“ se mi daří plnit. Ale jak to tak vypadá, postupně se dostanu i k nim a zatím to vypadá velmi slibně.
Na angličtinu jsem se sice zatím ani nesáhla, ale i to je v plánu, protože s tím musím nějak hnout. Řekla jsem si, že na to kašlu. Popravdě, prdím na nějakou gramatiku. Nechci vědět, co je v angličtině za gramatické termíny, které neznám ani v českém jazyce. Prostě se potřebuji učit do podrobna něco, co vlastně ani neumím ve svém vlastním jazyce, takže když mi nějaké ty termíny vysvětluje učitel, je to moc milé, ale mluvit mě to nenaučí. Takže se prostě budu učit slovíčka a fráze a to, co považuji za konverzačně důležité. Když se snad rozmluvím, budu se spíše učit poslechem a samotným „žvatláním“.
Co se mi zatím tak trochu daří je hra na bicí. Tedy nejsem žádný Neil Peart, a pochybuji, že někdy budu, ale zatím mě to prostě baví a jsem se svým bubínkováním naprosto spokojena. Dokonce si najdu i tu a tam nějaký čas, abych mohla trénovat. Což vypadá docela komicky. V ruce držím paličky a vesele si bubnuji do rozestavěných polštářků. Už se opravdu těším, až si našetřím a nějaké ty elektrické bicí si koupím. Sice jsem chtěla akustiku, ale na to není místo a sousedi. El. bicí mají výhodu, že jsou pro sousedy poněkud neškodné. Dá se na nich cvičit a sluchátka vlastním. A další bonus je, že jsou dost skladné.
Jediné, co zatím značně zanedbávám, je starost o sebe. Potřebovala bych cvičit. Ne z důvodu hubnutí, ale toho, že díky práci mám minimum pohybu a zátěže, a to mi kupodivu dává dost zabrat. Nejen, že mě ze sezení bolí nohy a záda, ale přidávají se další neduhy a těm se chci vyvarovat. A hlavně jsem téměř permanentně unavená. Když se tělo hýbe, dokáže pak nějak lépe pracovat se svojí energií. Takže si potřebuji 3× týdně najít čas a trochu se rozhýbat. Jinak se z Jejky stane rosol.
Další věc, o které se mi nechce ani zmiňovat je lukostřelba. Nebyla jsem tam ani nepamatuji a loňský rok jsem taky dost zanedbávala. Mám pocit, že jsem tam byla naposledy na sklonku léta. Smutné. Doufám, že se to nějak rychle uklidní a já budu moci 2× týdně (budu ráda i za jednou týdně) se na střelnici ukázat.
Nic se mi nechce zakřiknout. Zatím … snad… doufám… to vypadá, že rok 2011 by mohl být i tak trochu lepší. Začátek tedy trochu lepší je.
A ne jen lidským. I moji hafani jsou na facebooku.
Není to tak dávno, co se Čikinka s Charlikem rozhodli, že na facebooku taky budou.
Kdybyste měli, zájem, jejich profil najdete na FACEBOOKU
V létě se jelo s partou kamarádek do Krakova na výlet a na rockový koncert – tedy spíše to byl „fesťák“. Mrklo se na pár památek, užila se spousta veselých chvil, zahopsalo se na koncertě.
Po návratu ještě nestihly vyprchat dojmy a už se pomalu plánovala další akce. Na konci prosince naše oblíbená kapela zakončila rok v Barceloně. Hala byla malá a cesta byla kupodivu levnější, jak vlak do Polska. Proč si tedy neudělat výlet, podívat se na památky, užít si volna, trochu tepla a pak …poslední evropský koncert? Nechtěla jsem si připadat jako nějaký opravdu šílený případ fanouška – což mi došlo před halou, protože i když jsem jela přes půl našeho kontinentu na koncert, ječet a hystericky běžet za autem, kde jel můj oblíbený bubeník a zároveň extra fešnej chlap, se mi tedy fakt nechtělo (a hlavně mi to přišlo pod moji úroveň).
Slovo dalo slovo a výlet do Barcelony mohl vesele započít. Lístky na koncert se koupily jako první. Letenka vyšla levněji, když se jelo do Bruselu, podívalo se tam po městě a odtamtud do Španělska. Přišlo mi to zvláštní, ale celý tento let, se všemi poplatky a taxami se vešel pod krásných 1000,–. Zpět do Prahy se mohlo na dva způsoby. Hodně brzy po koncertě letět do Milána a z Itálie pak do Prahy, nebo se v klidu vyspat, podívat se ještě na nějaké památky a večer přímej let Barcelona – Praha, který byl paradoxně dražší, než když se jelo na otočku do Itálie. Hotel se vybral hostel kousek od metra v centru. Žádný luxus to nebyl, ale bylo tam čisto, čisté postele, teplá voda a velmi příjemná obsluha. Postel mi připomínala to, co vidím ve filmech s vojenskou tématikou. Hlavní pro mě bylo, že se na tom dalo spinkat a postrádala jsem absenci broučků, za kterou jsem byla vděčna. Hostel není vždy jen nějaká šílená díra plná bince a smradu.
První dva dny v Barceloně jsem trochu trpěla. I když tam bylo krásných +°12C, byla mi tam opravdu zima. Tento pocit vyprchal až v sobotu, kdy jsem si před halou chodila v tričku, svetříku a mém milovaném křiváčku.
Žel nic není dokonalé a i tento výlet zatemnilo pár mráčků. Jeden byl ten, že naše parta byla rozdělena na dvě skupinky (kvůli hostelu – nějak jsme se do jednoho nevešly :( ) a doteď trochu vázne komunikace a druhý, že na koncertě bylo dost lidí, kteří holdují travce. A to mi dost vadilo.
Barcelonu jsem si jinak krásně užila a doufám, že s holkami ještě pár dost dobrých akcí dám.
Člověk by si totiž občas tu radost měl udělat a občas by si měl zadovádět nehledě na finance – ale s prachama to nepřehánět. 
Rok 2010 odešel a nastoupil rok nový, s 11 na konci.
Pár lidí říká, že to bude rok špatný. Větší skupina tvrdí, že to bude rok plný změn a dobrých věcí.
V roce 2010 se lidé snažili dodělat resty a ukončit spousty věcí. V roce 2011 bude spousta věcí začínat. Jestli to má něco společného s hvězdami, karty, runy, numerikou letopočtu… kdo ví.
Já doufám, že rok 2011 bude opravdu lepší, než rok starý.
Kdybych to měla zvážit, nebyl to dobrý rok. Stalo se spoustu dobrých věcí, ale dost věcí špatných, které mi natolik daly zabrat, že jsem se obrátila na radu terapeuta. Nyní už jsem zase relativně v pohodě a zase se začínám bavit a veselit a některé věci prostě neřešit. Říci „ne, to není moje starost“ je pro mě stále těžké, ale vyřešit vše – prostě není v mých silách.
Loni jsem také potkala patru lidí – především holek, které jsou naprosto úžasné osůbky. Zažila jsem s nimi nádherný výlet do Polska a víc jsem si užila společnost kamarádek, než krakovský hudební festival. Spousty krásných srazů, pokeců, nápadů, natáčení videoklipu, kde jsem se také pobavila. Nakonec výlet (+koncert) do Barcelony. Žel, tady už vztahy trochu pokulhávají, ale doufám, že to přejde. A i když to nebude jako dřív, posune se to někam dál a bude to více kvalitní.
Hodně Štěstí. Hlavně štěstí.
Hodně štěstí v práci.
Hodně štěstí ve škole.
Hodně štěstí doma.
Hodně štěstí ve vztazích.
Hodně štěstí ve vyhýbání se nemocem.
Hodně štěstí v uzdravování se.
Hodně štěstí ve finanční svéře.
Hodně štěstí ve sportu.
Hodně štěstí v koníčcích.
HODNĚ ŠTĚSTÍ VE VŠEM.
Přeji krásný rok 2011
Jejka♥
Někdy si připadám jako blbec. Možná spíše jako naivní blbec. Úžasné na to je, že to o sobě vím. Nechce se mi u lidí vidět vady a chci aby vše končilo nějak dobře a nejlépe pro všechny strany. Jenže to tak nefunguje. Chtělo by to zapracovat na novém postoji a pohledu na svět, protože až spadnu a ty růžové brýle se rozbíjí, tak si pěkně namelu…
