Dnes opět davají Hříšný tanec. Nevím ani kolikrát jsem tento film viděla, ale budiž mu útěchou, že toto je jeden z mála filmů, které mě neomrzeli a snad ani neomrzí. Závěrečná scéna mě neustále dostává a tají mi dech.
Další díly Hříšného tance (nebo filmy tomu podobné) jsou jen nepovedené pokusy o navázání na úspěch a jednoduchost jedničky. Každý tento film viděl. Kdo ne – žije asi na jiné planetě. I když… já jsem do teď neviděla Titanic a DiCapriem. ^^
Zápletka HT není nijak extrémní a jak se říká – „V jednoduchosti je síla“.
Dva lidi se potkají na „táboře“. Komu se tohle nestalo. Kdo se na dovolené nezakoukal do instruktora/ky, trenéra či barmanky? Snad každý.
Možná se tento film stal nesmrtelným právě proto, že je svým způsobem skutečný. Takové jsou ty letní lásky. Náhlé, prudké a s krátkou životností.
Asi po měsíci jsem se zase ukázala na střelnici a pravdou je, že mi to dalo pekelně zabrat. Kája se sice nijak nezměnil, ale zato moje svaly zatuhly. Jedna hodinka mi bohatě stačila. Bude mi trvat další měsíc, než se zase rozstřílím.
Pitomý kašlik. Pořád to ještě není uplně ono. Neštěstí už funguji na 90%.
Snad to již brzy odezní a já si budu užívat sluníčka a prima jarního počasí.
Ale všechno je pro něco dobré. Bylo docela dost času. Využila jsem ho tím, že jsem doma poklízela. Protřídila jsem papíry, účty, hadry – a klasika … nemám co na sebe 
Neodolala jsem. Jsem fialová. Ne tedy uplně celá, ale jen ta vlasová část. 
Odhodila jsem blond melírky. Stějně to byla velká práce. A muselo se to opravovat a … už jsem je měla douho. Nyní jsem přešla na celou fialku. Tedy – vypadá to jako silné syté víno, ale s odlesky fialové (je to nové). Zase jsem se se sestrou vyřádila (ostříhala mě) a mám nový look.
Musím si na to trochu zvyknout. Je to přeci jen trochu tmavší.
.. jsem ještě zdaleka nevyhrála. Stále se bojuje. Chvilku vyhravám já a pak zase kašel (ale už se nedusím). Prý je nyní takový šmejd, který se drží dlouho – klidně i 4 měsíce. Bohužel je to pravda. Antibiotika sice ztlumí a uklidní, ale nevyléčí ho to uplně. Stále kašlu a už mi to opravdu se.. ee, štve.
Co se týče března, mám pocit, že se nijak moc nepovedl. Tedy u mě. Měla jsem týden volna a strávila jsem ho v posteli s lékama. Můj osobní a pracovní život taky nebyl v březnu nijak uspokojivý.
No, budu si muset trochu máknout aby duben ’08 byl lepší. Už jsem na tom lehce začala pracovat.
Jo, Jejka je zase nemocná. Nebo furt. Ani nevím. Mám pocit, že jsem svoji prosincovou chřipku jen utlumila a nyní se ke mě, jako poslušný pejsek, zase vrátila.
Mám kašlik… ale tedy pořádný kašlik.
Dokonce jsem se i donutila jít k lékaři. Ten mě stál 135,–. Jeho snaha dostat mě z toho se malinko minula účinkem, když se mi pokusil napsat neschopenku. Vysvětlila jsem mu, že je pro mě výhodnější, když si vezmu dovolenou.
Asi mi to nebaštil.
Každopadně mám vira v krčku, kterého se pokouším zabít ACC, Bioparoxem, Codeinem a čajema a já nevím čím ještě.
Válka teprve začala.
Momentalně má vir převahu.
Jujky. Tak mě napadlo, že bych zase mohla dát trochu vědět o své maličkosti. Lehce jsem se ztratila v pracovním procesu, ale už jsem zase zpátky.
S onou nehodou, ve které jsem se zmiňovala v předchozím článku, to nebude zase tak šílené, jak to vypadalo. Na výslech si nás ještě ani nezavolali. Nevím, kdy to chtějí nebo nechtějí udělat a je mi to popravdě už i trochu jedno.
V letošním roce jsem jakýmsi členem lukostřeleckého svazu a chci se zapsat ještě do jednoho, kde je 2D ( střílení na malovaná zvířátka) a 3D (střílení na plastová zvířátka) střelba. Minulý týden jsem si zkusila střelbu na papírového králíčka. Upozorňuji, že kdyby onen králík byl živ, ležel by pod terčovnicí chytajíc se za bříško jak by řval smíchy. Nikdy by mě nenapadlo, že zastřelit papírového králíka je taková fuška. Dokonce uvažuji i o sabotáži. Skoro všechy šípy byly jaksi jinde, něž jsem měla já v plánu. Mezi ouškama, pod tlapičkou, u ocásku … prostě jsem toho králíčka dokonale obtesala. Samosebou, že jsem na střelnici tvrdila, že to je tak účelné, protože obhajuji práva papírových zviřátek … jen mám pocit, že mi to nikdo nebaštil.
Původně jsem chtěla psát o veselém snu, oslavě narozenin a jiných událostech. No … nechám si to na jindy.
Dobrý skutek někdy nemusí být korunován úspěchem.
Stalo se asi to, že se jelo na oslavu narozenin mé kamarádky. Dorazilo se na disko kamsi kousek za Prahu. Docela pěkné místečko, ceny, že jsme si sedli ( Géčko pulitr za 10,–), ale Dj tamní diskotéky měl trochu velký problém s výběrem hudby. Tak se za necelou půl hodinku jelo pryč … jinam.
Jenže jen jsme zajeli za zatáčku, řidička prohlásila „Ty vole, támhle leží člověk!“
Pokus probrat ho klaksonem se minul účinkem.
Nedalo se nic dělat a já vyskočila z auta a šla k človíčkovi. Jen co jsem ho viděla, zařvala jsem na kluky, ať volaj sanitku (můj orientační smysl je na nule).
Sanitka dorazila za necelých 10 minut. Paní oznámila, že to je známá firma co tráví velké množství dne i noci u alkoholu.
Původně jsem si myslela, že až se pán s moc rozbitou hlavou uzdraví, dá se dohromady a začně od znova … líp.
Bohužel jsem se včera dozvěděla, že to nepřežil.
Moje doměnka je, že ho někdo asi srazil nebo do něj nějak lehce najel a ujel. Představa, že by jsme ho nechali ležet a jen projeli … to bych nerozdejchala už vůbec.
Je mi líto, že to dopadlo jak to dopadlo, ale snaha byla a jsem ráda, že jsem měla alespoň malou šanci pomoci.
