Soptík je postava z oblíbeného televizního seriálu pro děti. Je to malý zelený dráček, jehož snem je stát se požárníkem. Nosí červenou hasičskou přilbu. Žije v jeskyni se svým otcem, velkým drakem Dejmalem. Ten nemá pro Soptíkovu touhu žádné pochopení, protože smyslem života draků je chrlit oheň a věci zapalovat, nikoliv hasit. – Tolik čerpáno z naší Wikipedie.
Soptík patřil mezi mé velmi oblíbené večerníčky. Měla jsem toho dráčka ráda. Škoda, že ho televize někdy neodvysílá. Předabovat pohádku snad není takový problém. Trochu se vyčistí obraz, zvuk a požárník se nahradí hasičem a dětičky se mohou vesele vzdělávat o tom, že pyromanie není dobrá věc.
Což píše naprosto ta pravá osoba, která asi taky chtěla být nevím co, když dávala svíčku do poličky. Nebojte, když jsem zjistila, že se začíná pálit lak, byla jsem natolik duchem přítomna, že jsem svíčku sfoukla. (Alfa tenkrát měla moc velikou radost.)
Jako malá jsem chtěla být snad vše. Od klasické princezny, po sestřičku, kosmonauta… Prožila jsem si snad všechny zajímavé profese. Dneska jsem již trochu nohama na zemi. I když někdo by mohl říct, že jsem stále stejný magor, jako když mi bylo pět let.
Na to, že se ještě tu a tam podívám na nějakou tu japonskou animovanou tvorbu, si už spousta lidí zvyklo. To, že tu a tam chodím v kostýmu japonské animované postavičky, je už taky trochu tolerováno. To, že přednáším… nevím jaký to má ohlas, a popravdě, je mi to nějak fuk. x)
Člověk by asi měl dělat něco, co ho tak nějak baví a je v tom určitý druh seberealizace, odpočinku nebo se prostě jen vyřádit.
Bohužel, pro mě byl poslední rok nějaký více náročný. Jak po stránce pracovní, tak soukromé a tak na vedlejší aktivity už nezbývala energie.
Teď se kolem mne spousty věcí mění a doufám, že snad k lepšímu. Zatím to ten dobrý směr nabírá.
Takže:
Až vyrostu, budu lukostřelcem. O téhle profesi jsem sice nikdy nesnila, ale luky mám ráda a je to velmi příjemná relaxace. Nyní plánuji návrat do lukostřeleckého života. Přes léto jsem měla jiné starosti, únava, práce… Když už jsem ukořistila nějaký ten čas, raději jsem ho trávila odpočinkem. Opravdu jsem byla velmi unavená.
Změna nastala někdy v půlce léta, kdy se to pomalu začalo lepšit. Dneska jsem sice také po práci unavená, ale již ne tolik, jak tomu bylo dříve.
Dokonce jsem si na sebe vymyslela další projekt, o kterém ví velmi málo lidí a ti, kterým jsem to řekla, jsou velmi překvapeni. Jejka bude hrát na hudební nástroj (dá-li se to tak nazvat). Ne na kytaru, klavír, housle či tak. Až vyrostu, budu bubeníkem. Jejka se totiž přihlásila do školy bicích. Ano. To je ta veliká věc se spoustou bubínků, bubnů a blejskavých činel. Dokonce jsem si koupila už vlastní paličky >zaplavuje ji euforické nadšení<. Opravdu se velmi těším, až budu „hrát“. Jen nevím, koho mám z počátku víc litovat. Onen bicí nástroj nebo učitele… uvidíme časem. Snad nebudu velké střevo.
Nyní mě čeká ještě jedna, docela podstatná věc. Skloubit práci, odpočinek s pesama, luky a bubínky.
Před pár lety, jsem začala více koukat na anime. Bylo to ještě na učňáku. Ve třídě jsem s tím moc velkého ohlasu nesklidila. Bylo to kreslené, tím pádem to nutně musela být pohádka. Vysvětlování, že tomu tak opravdu není, bylo jak mluvení do zdi. Nikdo mi nevěřil (nebo nechtěl věřit), že i když je to kreslené, jedná se třeba o psychologický thriller. Vysvětlování jsem vzdala. Nebudu jim nutit své věci. Naštěstí byla třída velmi různorodá a každý měl něco.
Časem jsem našla pár velmi zajímavých blogů na toto (anime) téma. Jejich majitele jsem si povětšinou velmi oblíbila a s láskou je označuji jako své „berušky“.
S některými jsem se sešla a myslím, že přeskočila úžasná jiskra přátelství. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se na jedné akci nechala „oddat“ s jednou beruškou, která je na netu známá jako Momoko. Jsem moc ráda, že tě mám.
Další z mých berušek je Herb. Úžasné stvoření. Herb byla jeden z mých prvních „blog úlovků“. Těšilo mne, že jsem mohla sledovat vývoj této super slečny. Začala publikováním obrázků z anime s občasným článkem s nějakým postřehem. Jak se časem nitky zkušeností splétaly, stala se z ní úžasná blogerka.
Jediné, co mě s Herb velmi mrzí je, že ji neznám osobně. Léta si píšeme, tu a tam si pošleme nějaké foto, ale na kafe se nešlo. Po letech psaní na ICQ se vytvořil zvláštní vztah. I když se vlastně osobně neznáme, víme toho o sobě hodně. Herb je mou velkou beruškou, se kterou sem také řešila hodně osobní záležitosti nás obou. Děkuji za mnoho krásných písmenek.
Ale to jsem už trochu dál.
Kdysi jsem na jednom blogu našla odkaz na další stránky, kde byla informace o jednom velkém srazu fanoušků japonské tvorby v Brně. Smůla byla, že jsem se to dozvěděla až po jejím konci. Naštěstí byl tenkrát rozvoj této činnosti a tam jsem nemusela na další akci čekat dlouho. Brzy jsem našla pozvánku na 2. ročník akce s názvem Advík 2007. Jako pracující jsem se spolužáky ztratila vyšší kontakt a stejně je tato tématika nijak nebrala. Poslala jsem si přihlášku, zabalila batůžek a vydala se na Petřiny. Akce byla relativně malá. Kolem 240 návštěvníků. I tak jsem si ji naprosto užila a našla velké množství stejně praštěných lidí (někteří jsou praštění i více). Několik lidí se sice jen pouhým známým, případným písmenkováním na netu. Jenže někteří se mi dostali do srdce. I když jsou to magoři, blázni a nevím co ještě, mám je ráda.
Bydlíme u sebe, jezdíme se navštěvovat, děláme akce pro další fandy (letošní akce, na které jsem se podílela, měla návštěvnost přes 2000 lidí), děláme si vzájemnou oporu a tak různě.
Děkuji těmto beruškám.
Dneska jsem proseděla další službu v mé „nové“ práci. Další služba na recepci bez počítače připojeného k síti. Zároveň to byla služba, kdy jsem měla skoro plnou hlavu manažera a chuti někomu trhat končetiny. Nemám ráda, když se zaučuji na nějaké té recepci a zrovna je tam nějaký problém.
Když jsem úplně začínala s recepcí, šla jsem vyklepnutá jako kuře rovnou na ministerstvo. Tak jsem získala nějaké zkušenosti. Následně jsem byla poslána na recepci do našeho divadla. Mělo to být poklidné. Jenže zrovinka ten den, kdy jsem nastoupila, začala sezona. Jupí. Umělci deroucí se do práce a já, naprosto nechápající, co se po mé maličkosti chce.
Po nějaké době jsem se přesunula do kanceláře, kde jsem žila a následně přežívala několik let.
Nyní jsem byla přesunuta na jinou recepci, kde se pomalu rozkoukávám. Samozřejmě se po chvilce na recepci vyskytl problém. Někdo si do baráčku přišel jak do cukrárny a odcházel obohacen o nějaký majetek. Což od něj nebylo moc pěkné.
Směna proběhla s manažerem za zadkem, který moc nevnímá okolní dění. Nezdravil, nekomunikoval a kontroloval kamerový záznam a jiný binec.
Výhoda byla, že to trvalo jen 10 hodin.
Další služba už je trochu delší. Penízky se musí vydělávat, i když to není nijak příjemná záležitost. Chvíle užírající se nudy střídá jemné hektično. Chci net! Chci nějaké malé rozptýlení. Číst něco více duchaplného není možné, učit se už vůbec ne, psát…věčně je mi přetrhávána niť příběhu. Takže jen sedím a chvilkami smutně koukám ven. Chtělo by to nějakou činnost. Nebo malý, neškodný notebook, který by byl připojený k síti. Zatím jsem si ho ukořistila alespoň do mobilu.
1. září šla spousta lidí opět do školních lavic. Pro mne to byla poslední služba na mém starém pracovišti. Byla jsem tedy po nátlaku z dvou stran přeložena na recepci, kterou mám kousek od nynějšího bydliště. Manažerovi se do toho moc nechtělo, ale vyšší šéfík zavelel jinak. Takže jsem i já projevila zájem o změnu pracoviště.
Očividně jsem tam byla již nechtěná. Tedy – dle mého pocitu.
Poslední měsíc byl docela dost zajímavý. Kolegyně mne velmi překvapila. Zastala se a i měla nějakou snahu „ukecat“ vedení. Kdežto naše šéfová nehnula ani prstem a spíše než aby pomohla, spíše uškodila.
Napsat do emailu, že se se mnou nejde spojit, když jsem na netu a mobilu stále… to mě naštvalo. Ještě víc mě vytočilo to, že si se mnou to dopoledne měnila službu, jako by se nechumelilo. Nenaznačila ani ň. A přitom mohla udělat tolik. Stačilo šéfovi napsat, že to, co jsem udělala, je naprosto standardní postup, který je už nějaký pátek zaběhnut. To, že se mu to nelíbí je sice smutné, ale klidně tu práci může dělat za nás.
Nu což, nebudu se zde rozčilovat nad jejich rozhodnutím.
Dneska je vlastně moje první oficiální služba v nové práci. A opravdu jsem pracovala. Udělala jsem si obchůzku, dle návodu. Popravdě, docela jsem se nasmála. Bylo to jak hledání pirátského pokladu. „Jdi doleva nakonec chodby, vpravo je červená roura, 20 cm pod kohoutkem u 3f.“ Hledání bylo na první službu docela úspěšné. Stále nevím, co je to 3f. 
Naštěstí, je neděle a tak byl klid a dost pohody na to, abych se stihla nějak rozkoukat.
Další službu mám ve středu, kde to bude už přes den a za plného provozu (hlavně, ať se nic nevytopí, nevyhoří, …) Držte palce. 
Jsem zpět z polského města Krakow.
Bylo to vše v jednom. Krásné, romantické, rozčilující, vyčerpávající a nabíjející.
Brzy písnu více. Musela jsem se dostat do normálního stavu a hned do práce.
Mějte se blaze
Escape
Time to escape, the clutches of a name, No this is not a game, It's just a new beginning. I don't believe in fate, but the bottom line. It's time to pay. You know you've got it coming. This is war!
Toto je úvodní písnička nového alba skupiny 30 Seconds To Mars s názvem, This Is War (Tohle je válka), kterou vede Jared Leto (zpěv, kytara, textař a spousta dalšího), jeho bratr Shannon Leto (bicí) a Tomo Milicevic (kytara, housle, varhany). Album This Is War je třetí album, bylo vydáno v roce 2009 a má obrovský úspěch.
Bla bla bla…
Recenzi této skupiny si nechám asi někdy příště.
Tato skupina a její tvorba mě docela ovlivnila. I když jsem je znala od slyšení, nedávala jsem tomu velkou pozornost, dokud mi kamarádka Momoko neukázala jeden klip. Od té doby je poslouchám.
Opět díky Momoko a jejímu lození po netu, jsem v březnu navštívila jejich koncert v Praze, kde jsem jim nechtěně propadla. Teď patřím do jejich kultu, který zpěvák rád označuje jako rodinu. Což je milé a vlastně i pravdivé, protože bez fanoušků není show.
Seznámila jsem se s dalšími fan a najednou jedu na pár dní do Polského Krakowa na jejich koncert. A jelikož hned druhý den hraje další dobrá skupina (Muse – i když poslední album je takové…), tak se tam trochu zdržíme. Hurá do stanů.
Sláva alternativní rockové muzice.
Cestou budu psát a pak se s vámi podělím o pár nadšených písmenek.
Nikdy jsem netvrdila, že je svět nějak extra spravedlivý. Bylo by to asi hodně dětinské. Představa o světě, kde zlý je potrestán a hodný dostane odměnu… Zlo padne, princezna je zachráněna ze spárů démona a princ s pomocí sličné princezny spasí svět, království, město… chudý za poskytnutou pomoc bohatýru dostane odměnu, s jejíž pomocí se mu bude žít lépe…
Představa takového fungování společnosti je sice velice krásná, ale utopická.
Člověk by mohl tvrdit, že to tak funguje. Přece, když má člověk firmu (do příběhu ji udáme jako nějaké panství), kde jeho sluha (zaměstnanec) dobře pracuje, měl by onen sluha za dobře vykonanou práci dostat nějakou odměnu. Odměna by měla být v závislosti na jeho výkonu práce a případně složitosti skolení nějakého zlého monstra (uzávěrka, práce navíc).
Odvážím se tvrdit, že tento systém by měl být a taky je správný. Jenže, ne všichni ho za správný považují. Nebo… fungují na, pro mě, záhadném systému. Myslím, že krásným příkladem „divnosti“ je moje práce. To, že pracovní doba je delší, než obvykle bývá – tohle bych i vynechala.
To, že lidi, kteří pracují špatně, a nic se s nimi nedělá, mi už trochu vadí. A to, že lidé, kteří se snaží, pracují, případně mají nějakou snahu posunout věci dopředu, jsou téměř na stejné úrovni těch zaměstnanců, co dělají houbeles. Ano, tohle mi opravdu docela dost vadí. -__- Uf.
Díky krizi a nedostatku pracovních míst se často děje to, že bez cavyků bereme práci navíc. Nechceme se koukat na kolegu, kterému to očividně nejde, a za stejnou dobu, kdy se s tím patlá on, to máte vy 6× hotové. Bez odmlouvání na sebe nahodíme práci, kterou ani vlastně dělat nemáme. A tohle je i ten problém, na který jsem dojela i já.
Kolegyně s počítačem válčí a než by ona udělala jednu tabulku, já vyrostu. Začala jsem je dělat já. Sice máme úklidovou službu, ale řádné vyluxování jednou týdně není takový problém. Jenže to dělám já, když mám víkendovou službu. Předělávání šanonů a jiných dokumentů… Dokázala bych to zde vyjmenovávat ještě velmi dlouho. Nechci zase plakat nad rozlitým mlékem. Jak jsem si to v práci udělala, takové to tam mám.
Jen mi velmi mrzí a zároveň vytáčí, že vlastně jakákoliv snaha, kterou jsem dělala (ať dobrovolná práce navíc, nebo nařízená), začala být považována za naprostou samozřejmost. Přitom jsem chtěla tak málo. Nějakou pochvalu za vykonanou práci, poděkování, finanční odměnu… nedostalo se mi.
Proč tedy někdo, kdo v práci jen sedí, nepracuje, neustále telefonuje, chatuje, chodí pozdě, rozhašuje pomluvu, opouští pracoviště, pije v práci či si dělá, že práce, na kterou přišel/a, dělat nebude, protože on/a je něco víc. Bleh! Je až kupodivu, co jim vše projde.
Já jsem udělala svoji práci, kterou mám dělat. Obsadila jsem volnou pozici, kde chyběl člověk.
Za to, že jsem udělala to, co dělám pokaždé, když jsem v práci – a to je už nějaký ten pátek, jsem přeložena. A ne, nedělám si srandu.
Za práci, kterou dělám 4 roky a opravdu jsem se snažila o hodně změn, do kterých jsem dala dost sil, jsem přeložena. Z vyznění emailu, který asi nebyl určen pro mé oči, jsem nejen přeložena, ale ještě mám poznámku, že jsem „problémový zaměstnanec“? Např.: On se velmi špatně hlásí požár nadřízenému, když vám hoří pod zadkem a jaksi někdo, kdo vám to má nahlásit tak učiní po 27 minutách.
Nevěřila jsem svým očím. No což – je vlastně i pořekadlo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Popravdě, bylo mi chvilku i líto, že jsem přeložena. Chtěla jsem to ukončit já. Myslím, že jsem pracovala dobře a tohle si nezasloužím. Na druhou stranu, neuvěřitelně se na to přeložení těším. Do nové práce budu chodit pěšky a mám ji 4 minutky od bytu. Je tam docela prima kolektiv a věřte nevěřte – normální pracovní doba.
Vzala jsem si ponaučení a do nové práce jdu s novým štítem. Budu pracovat, ale už si nenechám kálet na hlavičku. Lidi, pracujte a pracujte dobře, ale nedělejte ze sebe tažné voly.
