JEJKA...

Možná jste tuto knihu četli nožná ne. Já ji nečetla, ale i tak znám spousty slavných lukostřelců od Odyssea až po Robina Hooda. Je to už dávno co se mi toto umění a zároveň i sport začal líbit.

Před nějakou dobou jsem seděla se Silvestrem v kanceláři a projížděli jsme net kvůli nějaké pracovní záležitosti. Pak jsem narazila na stánky o lukostřelbě a jejich výuce. Neváhala jsem a okamžitě tam volala. Na první hodině mi ukázali terč, půjčili luk, chrániče, šípy, trenéra a šlo se na věc. Jestli si myslíte, že je to legrace tak se částečně mýlíte. Mě to sice moc baví, ale střílení je docela fuška. Musíte myslet na postavení nohou, hlavy, rukou a tak podobně. Ještě k tomu nátah luku je taky občas fuška. Já už mám 26 liber – v přepočtu nějakých 13 kilo. Ono se to nezdá, ale používají se svaly, o kterých v kanceláři u počítače nemáte ani ponětí. Dnes chodím ze střelby i bez modřin. Asi se ptáte, kde beru z luku modřiny. Stačí jen lehká nepozornost a majznete se tětivou. A docela to i bolí. Dělá to krásný štěnice J.

Nyní mi šípy lítají dopředu J a trefím se do terče – dokonce do vlastního. I když párkrát mi to ještě ujede…