JEJKA...

Ve středu jsme celý tým zůstali v táboře a čekali jestli se umoudří počasí. Den docela vyšel a mě se povedlo usušit všechno oblečení a dokonce jsem se i já na chvilku plácla na sluníčko. Bylo docela příjemné se po dvou prvních chladných dnech prohřívat na louce.
Ve čtvrtek se opět vyrazilo za mírného mrholení. Naštěstí to po krátkých výhružkách přešlo. Puchejř vylez a svítil. To bylo fajn. Nikdo si nestěžoval a tak se jelo krásnou krajinou. Opravdu to stálo za to. Plulo se v údolím a kolem nás byly lesnaté kopce. Celé to byla taková krásná idylka.
Kolem páté, asi tak nějak odpoledne, hlavní zadák zavelel, že by bylo vhodné se podívat po kempu. Prý podle plánu byl jeden nějaké tři kiláčky před námi. Tři kiláky a kemp nikde, další tři a stále nic. Takhle jsem ujeli asi dalších 12 kiláků a hledali imaginární kemp.
Nakonec jsme vytáhli čluny na malou mýtinku a já se šla zeptat majitele českoasijské restaurace (kterému mýtinka říkala pane), zda tam můžeme přespat. Po (naštěstí) souhlasu se postavil tábor a šlo s do té milé českoasijské restaurace povečeřet. Musím říct, že jsem si na té číně opravdu pochutnala.
Někteří stateční se šli po večeři podívat na blízkou zříceninu. Jiní, už ne tak stateční, zůstali v restauraci a debatovali o plánu na další den a později i o kravinách.
Pro mě nejhezčí zážitek z celého dne se stal asi kolem 2 ráno, kdy jsem si musela odskočit. (Tedy to zní divně…) Naše stanoviště bylo v údolí odklopeno kopci. Tudíž tam bylo minimum světla z paneláků apod. Obloha byla bez mráčku a na ní zářilo tisíce hvězd. Pro někoho z Prahy je to takový malý zázrak. V Praze jste rádi za 20 hvězdiček a tam jich měli plnou oblohu.