JEJKA...

Jak jsem už psala, přihlásila jsem se do kurzu japonské kultury. Je to blok 4 přednášek a každá trvá 90 minut. Ani jsem netušila jak rychle se dá vyjít ze cviku poslouchání učitele – v našem případě je to sensej.

Nejdřív jsem byla trochu v šoku. Čekala jsem tam více blázínků zajímajících se o Japonsko koníčkově, ale většina učebny byla zaplněna budoucími studenty japanologie. Tudíž jsem tam seděla čistá jako lotosový květ. Až na těch pár základních věcí jsem nevěděla nic.

Například jsem netušila, že se Japonsko skládá z moc ostrůvků – má jich cca 6.900. Uf.

Každopádně jsem první přednášku o kulturně historických kořenech japonské společnosti přežila. Pak následoval dějepis a literatura. Po krátké přestávce – ani jsem si nestačila pofoukat všechny mozoly od psaní – se šlo na japonské divadlo. První polovinu přednášky jsem se opravdu snažila dávat pozor, ale druhou polovinu jsem strávila monotónním bušením hlavy o lavici. Uspávající hlas profesorky a dusno ve třídě udělalo svoje.

Po ukončení tohoto přednesu jsem z kurzu odcházela zmatená a trochu smutná. Místo abych se cítila naplněna novými vědomostmi, byla jsem jimi tak přehlcena, že jsem nevěděla nic.  Před budovou jsem musela chvilku stát a ujasnit si kde vlastně jsem a jak se dostanu domů.