Napoleonský syndrom
Je známo, že malí lidé mají sklon k peskování a deptání ostatních lidí. Není to sice pravidlo, ale stává se to často. Co jsem komu udělala nevím, ale mám přesně takovou šéfku. Je to malej napoleonek (v tom horším slova smyslu). Nic se jí nelíbí a to co se jí líbí je taky špatně. Někdy mám ten pocit,že si snad z nás dělá srandu nebo zkouší co ještě vydržíme. Jiné logické vysvětlení už pro to nemám. Zadá mi práci (zakládání knížek), protože si myslí, že se nudím, po půl hodině přijde a seřve mě, jak to, že zakládám knížky, když musím hlídat, protože by z toho mohl být strašlivý průšvih. Takto bych mohla pokračovat snad stále. Každý den je vše špatně a můžeme za to my. Já vydržím hodně, ale tohle mi přijde směšné.
Kvůli této osobě (a nejen jí) skončím ve svých knížkách asi o něco dřív. Nevím jestli si pomůžu, protože všude je něco, ale co kdyby to bylo snesitelnější a třeba i za více penízků?
(1) (Alfa – Mail – WWW)
Vloženo 03.04.2006, 23:09:47
no, hlavně, aby to nebylo s ještě větším kreténem a za ještě míň penízků…
(2) (jejka – Mail – WWW)
Vloženo 06.04.2006, 19:56:15
je fakt, že nejhorší je srážka s blbcem.:-)
(3) (Haňulka – Mail – WWW)
Vloženo 28.06.2007, 10:20:31
No… Co říct? Prostě střelená baba! Já jsem taky málá a hubená, ale tohle bych teda netrpěla!!!
Komentáře
HA! A jak to dopadlo??? Po letech musíš přiznat, že ta knihovnice byla docela prima ženská… nebo ne???
Alfa – teď bych s ní asi vycházela trochu jinak. :D To je fakt.
Za ta léta, co jsem z knížek odešla, jsem dostala docela solidní „nerfový“ trénink.
