JEJKA...

No do háje! Do čeho jsem se to namočila. Kdybych to bývala tušila, tak… no, vlastně ani nevím. Každopádně jsem přežila druhou sobotu kurzu japonské kultury. Nevím jestli jsem pak byla zmatena nebo tak vyděšena. Začínám obdivovat lidi, co se na japanologii chtějí přihlásit. Dějiny a literatura byly poměrně v pohodě, i když jsem nesundala tužku z papíru. Jediné, na čem jsem TOTÁLNĚ pohořela, byl úvod do japonského písma. Zděšeně jsem poslouchala a čučela na tabuli a snažila se pochopit, jak se v tom mám vůbec vyznat. (Nechtěla bych z toho maturovat.) Mají dvě abecedy – hiraganu a katakanu. Do toho „plácají“ čínské znaky, které se čtou sinojaponsky. To je něco jako takový vořech – zkomolená čínština a některé čínské znaky se čtou japonsky. To, že mají ještě nějaké jiné výjimky ani rozepisovat nebudu. Čím víc se to snažím pochopit, tím větší v tom mám bordel. A oni všechny druhy plácají dohromady! Nepraštil by je jeden? Dejte mi Japonce a já mu to omlátím o hlavu! (Jinak proti vám nic nemám. Máte zajímavou kulturu. Jen to písmo je vražedný.)

Zlatá čeština s čárky a háčky. Už si na ni nikdy nebudu stěžovat.