Už dlouho jsem nic nepsala. Opět se to šešlo tak, že vzniklo měsíční temno. Nápady jsem měla (dokonce několik), ale psaní mi znepříjemnil nedostatek času, únava a nebo bych to musela pak značně procenzurovat – což se mi opravdu nechtělo.
Poměrně jsem začla více cestovat po své domovině. Podívala jsem se na České Budějovice, Plzeň, Rokycany, Brno… Časem se plánují Karlovy Vary, Ostrava a jiné. Tohle cestování za kamarády se mi líbí. Utrhnu se z matičky Prahy a jedu se podivat někam. Cestou potkam zajimavé lidi (ať už v tom dobrém nebo špatném slova smyslu) a zažiju zajímavé věci (aneb moje první vlaková výluka).
Zatím to vypadá, že bych mohla mít pár dní volna na odpočinek.
To se snad urvu na chvilku k psaní.
Těším na na příběhy o „Hřbytovním kvítí“, ze kterého jsem měla husinu ještě týden nebo na to, že „Excel má listy“ – to jsem taky pískala.
Není nad ráno, kdy se vrátíte utahaní po noční a jediné na co myslíte, je sprcha, něco k jídlu a pár-hodinový klid v posteli.
S tímto plánem jsem si to vykračovala domů. Jenže jsem před barákem zjistila, že sousedi se dali do reformy oken. Staré dřevo mění za nový plast. T_T
Doma jsem si proběhla sprchou, dala lehčí snídani a šla zalehnout. Není nad usínání při něžném zvuku vrtačky a líbezného štěbetání štípaného dřeva.
Naštěstí to trvalo asi do 12 hodin. Pak ticho a spánek.
Ani jsem se na sousedy nezlobila, že „hlučí“. Asi by ze mě pak mluvila závist nad jejich novými okny, které neprofukují.
Tenhle víkend se mi opravdu povedl.
V neděli jsem ráno vyvenčila hafíky a jelikož se mi nechtělo nic dělat, šla jsem si ještě na chvilku lehnout. A opravdu to bylo jako v komedii. Položím se na postel a jen co se přikryji, telefon. Nějaký příšera a ještě k tomu neznámý!
Ani jsem se nestačila uvést v hovor, když na mě kamarád z Brna spustil – já su v Praze a jestli s ním a kamošem nechcu na výstavu.
Chvilku jsem nechápala a začala jsem dolovat infa. S jakým kamarádem a hlavně na jakou výstavu.
Po oznámení mi, že jde o výstavu motorek – nebylo co řešit. Jela jsem. Staré lásky prý nerezaví. Já, jako asi 14tiletá pišišvorka, jsem tyto stroje milovala.
Prolítla jsem očistou a úpravou sama sebe (žádná holka nepojede jen tak, ne?) a za hodinku a kousek (rychlík ^^)jsem byla na Výstavišti.
Pěkně jsem si zaslintala nad mašinkami, na nějakých se nechala vyfotit… a prošlo se celou výstavou.
Myslím, že kdybych měla zbytečných 500.000,– určitě bych si vybrala. Když s tím člověk neblbne, jsou to krásné stroje.
Po výstavě jsem měla hlad jak vlk a kluci mě pozvali na pizzu. No, která by nešla. XD
Ve třech se objednali 4 pizzy a já sežvejkala jednu a kousek druhé. Jejka – malý otesánek.
Číslo 13 s kombinací pátku je docela značně opředeno mýtem smolného dne.
Nikomu to nevyvracím a nebudu to ani potvrzovat. Podle mého názoru, je to den jako každý jiný.
Dnes v práci mě překvapil jeden docela mladý strážce, který byl lehce z tohoto dne nervózní.
Na jeho rádoby dotaz, co s tím dělám, jsem odpověděla, že nic. Pro mě to je den jako každý jiný a když se něco má podělat, podělá se to, kdy chce a na nějaké pátky třináctého se to vykašle. Chvilku se na mě vyděšeně díval a odcházel se slovy „Když myslíte…“.
Nevím, proč bych si to nemyslela.
Na takové pověry moc nejsem. To je jako odsoudit černé kočky, které běhají přes cesty. Můžu tak přece brát jakékoliv černé zvíře. Tím pádem, když mi přes cestu přeběhne labrador (ten černý) a já se o něj přerazím, beru to jako smůlu. Ale nevím, proč bych měla jančit z kočičky, pejska, který je vzdálen mé noze a tak není pravděpodobnost, že ho nechtěně nakopnu a sama se pak budu smolně válet na zemi. I když ani to bych nenazývala smůlou, jako přirozenou šikovností.
Takže jsem v klidu a užívám si v práci klidné směny, která má všední závady, které se řeší jedním, dvěma telefony.
Když se člověk moc soustředí na to, že je dneska „smolný den“, nedává pozor na jiné věci. Pak se tak zaměří na hrnek kávy, který nese, že si nevšimne prahu.
Byla jsem pár dní bez netu a najednou jsem si uvědomila, že jsem skoro jako bez ruky.
Člověk si rychle zvykne na to množství věcí, co se s internetem dá podnikat. Od hledání informací po zabíjení času na chatech a kecáním s přáteli po různých messengerech. I když se musím přiznat, že i tak se někdy dokážu nudit. Jako například teď. Práce je hotová, do další daleko a já se téměř modlím za konec směny, kdy bych mohla jit domů.
Asi bych potřebovala další dovolenou. Začínám být na některé pracovní úkony značně alergická.
Těším se na 14. 3. kdy s partou XY lidí se pojede na knižní veletrh do Lipska. Sice to je jen na otočku a moc si tam toho neužiji, páč tolik penězi neoplývám, ale snad si odpočinu.
Když se nad tím teď zamyslím, bylo těch pár dní bez internetu i osvěžující změna. Udělala jsem daleko více věcí a dokonce jsem si udělala čas i na nějakých pár dílů seriálu.
To podporuje moji teorii, že by se mi líbila dovolená v Mongolsku. ^_^
Od rána přemýšlím o lidech a o tom, jak se chovají a co dělají. Zná to snad každý. Ať už se jedná o špatně vymačkanou pastu na zuby, vlasy v umyvadle, otevřené mléko na lince místo toho, aby bylo v lednici, kde je prázdná krabice… Myslím, že tyhle „vady“ lidí bych mohla vypisovat tak, že by vznikla poměrně rozsáhlá kniha.
Zajímavé je, že zrovna největší trable jsou s těmito maličkostmi. ^^ Není to tak trochu záhada? Velké krize stmelí lidi a malé jsou pro ně téměř jako metla. Lidská psychika je v tomto směru úžasná.
Můžete říkat stokrát, ať tu pastu mačkají od konce a ne z prostředku, ale v ranním spěchu a zvyku se to skoro nikdy nepovede. Nemám pravdu? Moje sestra to tak dělá stále, štve mě tím, ale … já dělám jiné věci, které zase vytáčejí ji. 
Skvrny na Slunci a další vesmírné vlivy zapříčinili to, že mého kamaráda vyhodili z vysoké školy. Je to škoda, ale prostě se to stává. Nyní má doma dusnou tichou domácnost a je z toho tak trochu špatný. Jistý člen rodiny mu řekl, že je to černá ovce rodiny a veliké zklamání.
Tohle by se opravdu nemělo. Chápu, že jsou naštvaní, protože se vysoká nepovedla, ale dělat z toho takovou tragedii mi přijde škoda. Má dobrou školu, má maturitu, je na něm vidět, že také neskáče radostí z vyhození, snaží se si sehnat práci a brigádu. Přece ho za to nebudu lynčovat?
Lidé někdy ze zklamání (nebo i jiných pohnutek) řeknou hodně ošklivé věci, které si snad ani nepromyslí.
Asi to pravidlo „počítej do deseti a pak mluv“ má kořeny v pravdě.
Už je to docela dávno, kdy jsem vystupovala na netu jen jako Jejka. Bez jména a tváře.
Dneska už tomu tak není. Poměrně dost lidí mě zná. Někteří znají můj nick (i ten druhý), někteří mě viděli a někteří o mně ví opravdu hodně.
Tak jsem zapřemýšlela, co je vlastně lepší. Být jen „jméno“ s nějakými příběhy na stránce anebo být „někdo“ s nějakými příběhy na stránce.
Nevím co je lepší. Líbilo se mi, že jsem mohla trochu více vyčnívat z davu těch mnoha fotografií lidí, které jsem nikdy moc nepublikovala.
Asi před rokem a půl se to změnilo. Potkala jsem shodou okolností pár lidí, kteří chodili ke mně a já k nim. Omylem vznikla jedna moje foto. Nevadí. Jenže pak vznikla další a další a dávali se na net i bez mého svolení. Popravdě jsem z toho nebyla moc nadšená.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem i já sama dala svoji foto sebe na net. I když, jak se to vezme. Většinu těch fotografií ani moc nejsem já. Jsem v kostýmu a blbnu s přáteli.
Každopádně, když už to prasklo, už na nějakém mém obrázku tolik nelpím, ale pořád mi je trochu proti srsti, když nějaký ten můj obrázek najdu.
Tenhle článek měl být trochu v jiném duchu, ale někdy se holt nevede.
A dneska jsem něco provedla, ale to … je tajemství. 
