JEJKA...

Nevím proč, ale miluji cestování. Ať je to po vlastech Českých a nebo mimo ně. Někdo to nemusí, já to ráda. Právě jedu za svoji kamarádkou, Advíkovskou manželkou a zástupkyní Japonské sekce v jednom – Momoko.
V její domovině jsem ještě nebyla a moc se těším, až ji uvidím a poznám i její město. Myslím, že jsem se s Momoko docela spřátelila a jsem za to ráda.

Právě sedím nad kusem papíru a sepisuji bláboly co mě napadají. Svým způsobem mě cestování inspiruje. Líbí se mi ubíhající krajina na okny, zelené stromy, lidé pracující na svých zahrádkách a také ten uklidňující monotónní zvuk vlaku. Má to své kouzlo. Chtěla bych se projet i parním vlakem se spoustou dýmu a pozvolna putovat krajinou. Sledovat pole s válci slámy a tak nějak ujíždět a nechat moderní svět trochu jinde.
Tohle jsou chvíle, kdy uznávám, že nejkrásnější pohled na svět je z hřbetu koně a „železného“ oře.
Někdy mě mrzí, že je člověk více vázán na své povinnosti a práci. Chtěla bych vypadnou na nějaký trochu zapadlý ranč, kde bych si mohla střílet z luku a učit se jezdit na koni a pak tyto dvě činnosti spojit. Střelba z koně musí být naprosto úchvatná. Jenže na to není ani čas a ani finance – zlý moderní svět.

Do Teplic jsem se dostala téměř bez potíží. I když jsem se v prvním spoji skoro nedomluvila a plechovka Coca Coly stála 2.33€ což je v přepočtu asi 78,–Kč. Z toho je ponaučení – berte si do mezinárodních vlaků svoje pití.
Každopádně, Teplice jsou moc krásné město
Užila jsem si tam srandu, dobré papání, krásné počasí a i super bouřku. Myslím, že za Momoko zase někdy zavítám. ;o)

P.S. Papír byl po 24 hodin přepsán do blog formy.