JEJKA...

Mě už je to všechno jedno…

Kolem září jsem se z kanceláře dostala na recepci. Musela jsem být přeřazena z několika (mě) nepochopitelných důvodů na jiné pracoviště. Na tamní recepci jsem se i těšila, ale prostě to nevyšlo.
Chytla mě nějaká existenční krize s depresí do takové míry, že jsem vyhledala terapeuta. Z práce jsem většinou chodila se slzami a to, že jsem byla doma sama, mi také moc nepomáhalo.
Nešlo mi přetvařování se s úsměvem, jak je vše zalité sluncem, když jsem byla vnitřně na kaši.
Začátek v práci nebyl ideální. Další zakopnutí jsem tam měla, že jsem nesměla číst si, esemeskovat, chodit na net, či jakkoliv se zabavit, i když kolega ony privilegia měl. Opravdu mě bolelo, že jsem musela jak naprostý dement čumět do zdi, když jsem slyšela, jak si kolega hraje farmičku a sází si tam zeleninku, kupuje na Aukru další a další naprosto zbytečné krávoviny a jiné. Ono jde o kravinky, ale když je vám ouvej a opravdu se nudíte, docela to naštve. Pravidla jsem začala porušovat. Byla mi vypnuta a přeheslována WiFi. Na tuto reakci jsem se jen usmála, zašla do „kyslíkově“ a zaplatila si internet v mobilu. Ono, když máte depku a nemáte nějakou činnost, aby se mozek zabavil, napadají vás pak opravdu depresivní myšlenky.
Takhle to nějakou dobu pokračovalo, až jsem se za pomoci paní terapeutky z toho pomalu dostávala. Povídalo se o syndromu vyhoření, převzetí rolí v rodině a jiných. Nakonec jsem zjistila, že jsem byla postrčena na cestu nějaké té pohody a práci jsem přestávala řešit.
Tam se sice na mě zvyšoval hlas, kvůli nezavřené brance a věci mi byly vysvětlovány takovým hnusným tonem, že jsem požádala o přeložení.
Oznamovat mi, že jsem naprosté neschopné hovado s tak nepříjemným arogantním povýšeneckým podkresem hlasu, se mi ani za mák nelíbilo. I když mám kolegu docela ráda a už svým způsobem patří do rodiny, pracovat s ním na jednom pracovišti nemůžu. Několikrát jsem kvůli jeho slovům odcházela domů s brekem. A já mám jen jedny nervy.
Dopadlo to tak, že mi volala manažerka, které se uvolnilo jedno místo recepční kousek od Václaváku, ale zájemkyň je více. Majitel si vybral jednu milou blondýnku a mě, jakož zástup na čtvrteční dny, kdy druhá recepční chodí do školy.
Jenže to ze staré práce vypadnu jen na jeden den. A já chci úplně jinam.
Takže jsem byla přehozena na jiného manažera.
Ten byl docela nadšený, že bych šla na recepci kousek od Míráku. Pracovní doba je sice od 6:30, což by mě vstávání zabilo, ale souhlasila jsem. Jenže den před zaučením jsem mu musela zavolat, že mám totální chřipajznu a s teplotou do práce prostě nechodím.
Zajímavé bylo (a na veselé náladě mi to taky nepřidalo), že mi manažer oznámil, že nebudu na té recepci, protože tam zůstane asi tamta pan, kterou chce klient a já půjdu ještě neznámo kam s tím, že se mi ozve. No, není to super? V pátek mi zase bylo řečeno, že mají recepci, ale až od čtvrtka. Jenže já jsem vedena jako záskok na jiné recepci. A další týden doma se mi nějak nechce být.
Nakonec se podařilo a já jsem na jiné recepci. Pracovní dobu mám sice všelijakou a kupodivu i vyhovující. V práci jsem za 20 minut a … Uvidíme časem. Zatím se mi tu líbí.