JEJKA...

Začínám pociťovat další z pracovních alergií. Bytostně jsem začala nenávidět jakékoliv zvonění. Od doby, kdy mám denně kolem 50 – 100 telefonů a jiných bzučivých žádostí o vstup do budovy … opravdu mi z toho cukají nervy. Když se toto smíchá ještě s lehkou ponorkou a zpívajícím manažerem, který naprosto postrádá rytmus, je to docela náročný den v práci. Opravdu je známo, že ke své práci mám docela vlažný vztah.
Když mi nedávno volala paní, která mi stříhá pejsky s dotazem, zda bych věděla o někom, kdo má rád zvířátka a má trochu zkušenosti – protože jedna veterina hledá sestřičku, která ani nemusí mít školu, bylo to pro mě docela dilema. Ta práce by mě i přes vše okolo bavila. Nejdřív jsem se pokusila zavolat kamarádce, která mě již měsíc statečně ignoruje a o této pracovní možnosti ji říct. Přeci jen – ona na to nějakou školu již má. jenže jsems e nedovolala. Já jako aranžérka vím jen to, co jsem si se zvířátky zažila sama.
Opravdu silně uvažuji, že bych vypadla z tohoto psychicky zřírajícího prostředí. Jsem tu 3 roky a nějak zjišťuji, že tohle bych asi dalších několik let nemohla dělat. Tedy – mohla s podmínkou nějakého psychického nabíjení. Když je práce divná a divné je i prostředí, kde pracujete, převezmete na sebe jeho energii a pak to taky tak dopadne.
Nevíte jak bych tu s láskou vymalovala, vyhodila některé věci a udělala ten kutloch trochu kulturním místem k pracování. Myslím, že polorozpadlé křeslo, vytahaný koberec a špinavé zdi nejsou tím spojením krásného místa k práci. Zde si musím o Zenu, Feng-Shuej či amerivkého kancelářského systému jen zdát. I když sebelíp uklidím, stále to není ono.
Tak doufám, že se zase nějak nabiju na střelnici, s přáteli anebo nějakým záhadným způsobem.
Jdu se modlit v zázrak, že se najdou prachy a předělá se kancl.