JEJKA...

I když to je tak snadné?
Ach jo. Dneska jsem se v práci zase moc rozčílila. A myslím, že trochu i právem.
Prostě už mě moc nebaví stále řešit pitominky a blbiny a jiné, naprosto zbytečné problémy. Ono je ale asi moc těžký zapsat změnu do excelovské tabulky a následně stisknout ctrl+s.
Ono se to jako velká dřina nezdá, ale pro někoho to může být nadlidský úkol. Chápu. Je to asi moc kláves.
Každopádně, díky absenci této činnosti, pak nastávají docela slušné problémy, které já musím řešit. A musím napsat, že mě to opravdu nebaví řešit.
Kolegyně dohodne na službu nějakou slečnu, což já nemůžu vytušit, když to ona nezapíše to počítače. Takže já ve své snaze domluvím jinou slečnu a zapíšu to do počítače. Jenže to mi pak kolegyně oznámí, že to je již obsazeno její snahou a té slečně co jsem tam dosadila já, pošle sms aby nechodila. Takže se mi tam dneska, k mé naprosté radosti, sešli obě slečny.
(Nádech, výdech, nádech, výdech – asi si udělám v práci terčovnici rudého býka)

Víte, že si občas v práci opravdu připadám jako Ufo?
Ať už jsem nucena řešit takové kokotiny po to, že si já sama nedovolím odejit bez zástupu z kanceláře a ostatní si odejdou i na dvě hodiny. Když já chci odejít, počkám si na manažera, v rychlosti bafnu v nějakém marketu či čínské restauraci a rychle zase letím zpátky. Nechci nechávat kanclík dlouho opuštěný, i když vím, že s manažerem na telefonu se nic nemůže stát.
Jen si z toho nedělám …
Prostě, i když z té práce neskáču 4 metry vysoko, pořád je to práce.
Asi to beru moc vážně. Jen mi udivuje, že to může tak snadno procházet.
Postěžovala jsem si a jde se zase pracovat.