JEJKA...

Hrubý provaz se mi zařezával do zápěstí a ještě hrubější stisk mužské dlaně mi svíral paži. Táhl mě po horkém písku, který mě pálil do chodidel. Kusem špinavé látky jsem měla zavázané oči. Nechala jsem se tedy vláčet a klopýtala směrem, kterým mě voják táhl. Svým odporem bych si spíše uškodila. Zapomněla jsem na své pracně vybudované postavení, které jsem si v harému těžce vybojovala.

Nyní jsem opět byla otrok. Válečná kořist nového pána. Mé společnice si rozdělilo vojsko pro své potěšení. Já měla být dárek pro jejich velitele, krále a dobyvatele v jedné osobě.

Byla jsem vyděšená. Už jednou jsem si tím prošla, když jsem byla prodána do otroctví a následně si mě odkoupil správce sultánova harému. Díky svému nezvyklému vzhledu jsem se brzy stala sultánovou oblíbenkyní a paradoxně sokyní jeho dalších žen. Srdce mi bušilo, až mi málem vyskočilo strachy z hrudi.  Mohutný voják mi strhl látku z očí a vhodil mě do válečného stanu jejich pána. Chtělo se mi utéct, ale tento nápad by mě zajisté stál život. Jedna žena proti vojsku? Neměla jsem na výběr. Sedla jsem si tedy na zem a čekala na příchod svého nového pána. Modlila jsem se. Modlila jsem se snad ke každému božstvu, které jsem znala. Bála jsem se a doufala, že onen vojevůdce, který pobil sultánovi vojáky, podrobil si město a celou zemi, mi neublíží. A jestli ano, a mým osudem bylo zemřít, aby to bylo rychlé. Už jsem byla unavená.Dál jsem se modlila, doufala a čekala na jeho příchod.

Dorazil se západem slunce. Jeho zbroj se ohnivě zaleskla v záři slunce a kapky krve utvářely děsivou mozaiku. Mlčky jsem seděla na zemi a potajmu sledovala svého nového majitele. Byl to statný vysoký muž. Když sundal přilbici, pramínky blond vlasů se mu nalepily na tvář. Jeho tělo pokrývala vedle krve i vrstva pouštního prachu s potem. Na levé paži byl zraněn. Z rány stále proudil slabý pramínek krve. Vypadal vyčerpaně. Pomalu rozepnul řemínky držící hrudní plát brnění. Kus zdobeného železa, který ho bezpochybně ochránil před těžkými ranami, hodil do kouta stanu. Tiše jsem sledovala tento rituál. Myslela jsem si, že si mě ani nevšiml. Stál ke mně zády a naléval vodu z karafy do připravené stříbrné mísy.
„Jak se jmenuješ?“zeptal se.

Jednoduchost této otázky mě zarazila. Proč se zajímal o jméno otroka? Mohl si mě pojmenovat dle libosti.
„Marika,“ odpověděla jsem tiše.
„To není místní jméno.“

„Ne, můj pane,“ přiznala jsem. V hlavě mi přitom zněl hlas učitele v harému. Mluv, jen když jsi tázána a odpovídej jen na otázku. Ostatní poznámky si nech pro sebe.

„Odkud jsi?“ zajímal se.

„Ze severu, pane,“slyšela jsem se poslušně odpovídat. „Z galských zemí.“

Konečně se otočil a zadíval se na mne. Automaticky jsem uhnula pohledem. Cítila jsem jeho oči na mém těle. Přistoupil ke mně a postavil mě na nohy. Paže mě pod jeho stiskem zabolela. Přitiskl si mě na hruď a já cítila jeho dech na mé tváři. Slyšela jsem vytažení meče z pochvy. Tento zvuk se nedal splést s něčím jiným. Pevně jsem zavřela oči a očekávala bodnutí chladného ostří meče. Bolest nepřicházela. Jen škubnutí na zápěstí a provaz, kterým jsem byla spoutána, padl na zem.

„Smíš odejít,“ zašeptal mi do ucha a odvrátil se ode mne. „Dávám ti svobodu.“

Těchto pár slov mě šokovalo. Nevěřícně jsem tam stála a v hlavě se mi honilo tisíce myšlenek a obav. Byť mi dal svobodu, po které jsem léta toužila, nechtěně mě odsoudil k vyhnanství a možné smrti. Neměla jsem kam jít. O rodinu jsem přišla, když mě prodali, aby měli na živobytí.

„Děkuji, můj pane, za vaši velkorysost,“poklekla jsem se slzami v očích. Kdesi v mé mysli se zatřepotal malý nápad. Sebrala jsem odvahu a promluvila. 

„Můj pane, dovolte mi se vám odvděčit a postarat se o vaše zranění.“

Bohové tomu tak asi chtěli, protože v tu chvíli vpadl do prostor stanu mladý chlapec se sáčkem, který byl určený pro léčivé bylinky. Vykoktal ze sebe pozdrav a omluvu za vyrušení, položil sáček vedle mísy s vodou a rychle zmizel za závěsem. Ze svého pána měl očividně strach. Nechápala jsem. Ke mně, otroku, se choval laskavě a dal mi svobodu. Unaveně se podíval na svou paži, ze které stále kapala krev. Kývl na mě hlavou a posadil se na umně vyřezávanou stolici.

Když jsem došla ke stolku, rozbalila sáček s bylinkami, hned mi bylo jasné, čeho se hoch bál. Nevěděla jsem, jaký je muž, který vedle mě seděl doopravdy, ale ke mně se choval dobře. Ve zlomku času jsem se rozmyslela.

„Můj pane?“ podívala jsem se mu do očí. „ Asi vím, proč ten mladý hoch tak rychle utekl.“

Jeho odpovědí byl tázavý pohled.

„V těch bylinkách je bílý prach. Ten tam nemá být,“ oznámila jsem mu.

V očích se mu zlostně zablesklo.

„Héfaistióne!“ zakřičel.

Za chvilku se rozhrnul závěs stanu a vešel mladý, pohledný, tmavovlasý voják.
„Alexandře?“ oslovil svého pána.

Náhle se mi zastavil svět. Byla jsem ve stanu Alexandra Makedonského, který mi dal svobodu.

„Héfaistióne, příteli. Viděl jsi toho chlapce, co roznáší po táboře léky?“

„Zajisté,“ odpověděl mladý voják. „Je to…“
„Okamžitě mi ho přiveďte!“ vyštěkl rozkaz. Héfaistión odběhl splnit příkaz svého přítele, zatímco Alexandr chodil ve stanu jak lev v kleci.

Netrvalo to dlouho a vojáci přivedli svázaného hocha před stan. Mohlo mu být kolem sedmnácti let. Alexandr byl velice rozčílený nad faktem, že se ho někdo pokusil zabít.
„Od koho jsi dostal ty byliny?“ zařval na chlapce, který padl na kolena. Jeho prosby o odpuštění nebyly vyslyšeny.

Vojevůdce tasil meč a přitiskl ho na krk hocha.

„Chci vědět, kdo ti dal ty byliny,“ zavrčel. Odpovědi se mu nedostalo. Jeho trpělivost pohár přetekla. Párkrát sekl mečem a chlapce poranil. Ne však smrtelně. Do ran mu nechal nasypat směs léčivých bylin s jedem, který mu tam byl podstrčen.

Za chvilku se chlapci zastavilo srdce. Bylo po všem. Alexandr stál opřený o stožár s vyvěšeným praporem se znaky svého vojska. Měl zavřené oči a vypadal ještě víc vyčerpaně.

Zašla jsem za mužem, jehož Alexandr nazval Héfaistiónem a přítelem.

„Omlouvám se, můj pane,“oslovila jsem ho a dívala se do jeho očí, které plály rozčílením. „Když mne vojáci zajali, měla jsem u sebe plátěný vak. Bylo by možné ho získat zpět?“
„K čemu ho potřebuješ?“

„Náš pán je zraněný. Měla jsem tam léky na ošetření a své osobní věci.“

„Nechystáš se ho snad také zabít?“ zaútočil na mě v obraně svého pána.
Tohle jsem si líbit nenechala. „Kdybych ho chtěla zabít, stačilo by mi, abych před chvilkou mlčela a ošetřila mu rány tím jedem, který se mu dostal do blízkosti“ zašeptala jsem rozhodným hlasem. „Také budu potřebovat čisté kusy plátna na ošetření jeho zranění,“dodala jsem smírněji.

Héfaistión se nadechl, aby mohl v protestu pokračovat, ale při pohledu na velitele si to rozmyslel.
„Seženu ti to, ale jestli se s ním něco stane, osobně ti vyrvu srdce z hrudi,“ a odešel.

S úlevou jsem se vrátila k Alexandrovi. I když se slunce již uložilo ke spánku, venkovní vzduch i písek stále hřál. Opatrně jsem ho vzala za zraněnou ruku a pomohla mu zpět do stanu.

Héfaistión si s opatřováním věcí značně pospíšil. Sotva jsem usadila Alexandra ke stolku, kde byla připravena mísa čisté vody, vešel do stanu. Z jeho očí již vyprchala prvotní zloba, ale při pohledu na zraněného a unaveného přítele, se tam nyní objevila starostlivost. Na stolek položil několik čtverců a ruliček bílého plátna. Můj vak s věci mi však podal se značnou neochotou. Svým způsobem jsem ho chápala. Kdybych byla na jeho místě, také bych nějaké neznámé dívce nevěřila. Rozhodla jsem se tedy, že jeho probodávající pohledy budu v rámci možností ignorovat. Postupně jsem vyndávala ze svého vaku několik látkových sáčků. Některé byly zvlášť, jiné svázané stužkou k sobě. Nakonec jsem našla u lahvičku s korkovým uzávěrem.

Postavila jsem ji na stolek, vedle připravených kousků plátna. Přebytečné váčky s bylinkami zase zmizely k mým ostatním věcem. „Je to výtažek z rozmarýnu, dubové kůry a kokosové naťě,“ vysvětlila jsem a ukázala na lahvičku. „Čistí to rány a zastavuje krvácení.“

„Co to mohlo být za jed?“ začal se Héfaistión zajímat.
„Nevím, můj pane,“ odpověděla jsem. „Ale myslím si, že to byl sušený hadí jed.“

Oba muži se na sebe podívali a já cítila, jak atmosféra ve stanu potemněla. Najednou zde bylo nepříjemné ticho, které prolomil Alexandr.

„Héfaistióne, příteli, dneska byl dlouhý den. Nech rozestavit stráže na okrajích tábora a jdi si odpočinout. Všichni potřebujeme nabrat nových sil.“

Héfaistión se rozloučil a opustil prostor vůdcova stanu. Já a Alexandr jsme osaměli.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala mísu s vodou, položila ji na zem k Alexandrovým nohám a sama si klekla vedle něj. V chladné vodě jsem namočila jeden z připravených kousků plátna. Velmi opatrně jsem mu ránu na paži omyla. Seděl v naprostém klidu a mlčky sledoval mé pohyby. Když jsem ránu dostatečně omyla od prachu, zaschlé i čerstvé krve, voda ve stříbrné míse už dávno nebyla průhledná. Další kus plátna jsem pokapala mou léčivou směsí bylin. Jemně jsem ji na zranění přitiskla a převázala pruhem jiného, tenčího plátna, který byl úhledně smotaný do ruličky. Ostatní ranky na jeho těle byly jen malá, povrchová škrábnutí.