JEJKA...

Nikdy jsem netvrdila, že je svět nějak extra spravedlivý. Bylo by to asi hodně dětinské. Představa o světě, kde zlý je potrestán a hodný dostane odměnu… Zlo padne, princezna je zachráněna ze spárů démona a princ s pomocí sličné princezny spasí svět, království, město… chudý za poskytnutou pomoc bohatýru dostane odměnu, s jejíž pomocí se mu bude žít lépe…
Představa takového fungování společnosti je sice velice krásná, ale utopická.
Člověk by mohl tvrdit, že to tak funguje. Přece, když má člověk firmu (do příběhu ji udáme jako nějaké panství), kde jeho sluha (zaměstnanec) dobře pracuje, měl by onen sluha za dobře vykonanou práci dostat nějakou odměnu. Odměna by měla být v závislosti na jeho výkonu práce a případně složitosti skolení nějakého zlého monstra (uzávěrka, práce navíc).
Odvážím se tvrdit, že tento systém by měl být a taky je správný. Jenže, ne všichni ho za správný považují. Nebo… fungují na, pro mě, záhadném systému. Myslím, že krásným příkladem „divnosti“ je moje práce. To, že pracovní doba je delší, než obvykle bývá – tohle bych i vynechala.
To, že lidi, kteří pracují špatně, a nic se s nimi nedělá, mi už trochu vadí. A to, že lidé, kteří se snaží, pracují, případně mají nějakou snahu posunout věci dopředu, jsou téměř na stejné úrovni těch zaměstnanců, co dělají houbeles. Ano, tohle mi opravdu docela dost vadí. -__- Uf.
Díky krizi a nedostatku pracovních míst se často děje to, že bez cavyků bereme práci navíc. Nechceme se koukat na kolegu, kterému to očividně nejde, a za stejnou dobu, kdy se s tím patlá on, to máte vy 6× hotové. Bez odmlouvání na sebe nahodíme práci, kterou ani vlastně dělat nemáme. A tohle je i ten problém, na který jsem dojela i já.
Kolegyně s počítačem válčí a než by ona udělala jednu tabulku, já vyrostu. Začala jsem je dělat já. Sice máme úklidovou službu, ale řádné vyluxování jednou týdně není takový problém. Jenže to dělám já, když mám víkendovou službu. Předělávání šanonů a jiných dokumentů… Dokázala bych to zde vyjmenovávat ještě velmi dlouho. Nechci zase plakat nad rozlitým mlékem. Jak jsem si to v práci udělala, takové to tam mám.
Jen mi velmi mrzí a zároveň vytáčí, že vlastně jakákoliv snaha, kterou jsem dělala (ať dobrovolná práce navíc, nebo nařízená), začala být považována za naprostou samozřejmost. Přitom jsem chtěla tak málo. Nějakou pochvalu za vykonanou práci, poděkování, finanční odměnu… nedostalo se mi.
Proč tedy někdo, kdo v práci jen sedí, nepracuje, neustále telefonuje, chatuje, chodí pozdě, rozhašuje pomluvu, opouští pracoviště, pije v práci či si dělá, že práce, na kterou přišel/a, dělat nebude, protože on/a je něco víc. Bleh! Je až kupodivu, co jim vše projde.

Já jsem udělala svoji práci, kterou mám dělat. Obsadila jsem volnou pozici, kde chyběl člověk.
Za to, že jsem udělala to, co dělám pokaždé, když jsem v práci – a to je už nějaký ten pátek, jsem přeložena. A ne, nedělám si srandu.
Za práci, kterou dělám 4 roky a opravdu jsem se snažila o hodně změn, do kterých jsem dala dost sil, jsem přeložena. Z vyznění emailu, který asi nebyl určen pro mé oči, jsem nejen přeložena, ale ještě mám poznámku, že jsem „problémový zaměstnanec“? Např.: On se velmi špatně hlásí požár nadřízenému, když vám hoří pod zadkem a jaksi někdo, kdo vám to má nahlásit tak učiní po 27 minutách.
Nevěřila jsem svým očím. No což – je vlastně i pořekadlo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Popravdě, bylo mi chvilku i líto, že jsem přeložena. Chtěla jsem to ukončit já. Myslím, že jsem pracovala dobře a tohle si nezasloužím. Na druhou stranu, neuvěřitelně se na to přeložení těším. Do nové práce budu chodit pěšky a mám ji 4 minutky od bytu. Je tam docela prima kolektiv a věřte nevěřte – normální pracovní doba.

Vzala jsem si ponaučení a do nové práce jdu s novým štítem. Budu pracovat, ale už si nenechám kálet na hlavičku. Lidi, pracujte a pracujte dobře, ale nedělejte ze sebe tažné voly.