JEJKA...

No jejky. Je to přes měsíc, kdy jsem naposledy byla s Kájou na střelnici. Už se mu, a musím přiznat, že i mě, stýskalo. Když jsem začínala střílet, opravdu mi nenapadlo, že mi to vydrží tak dlouho. Kvůli práci nemůžu chodit tak často jak bych chtěla, ale i tak si téměř každou návštěvu užiji.
Jenže v prosinci se mi nějak nevedlo. Já a zima nejsme moc za dobře. Do toho se přimotalo dalších pár elementů a i moje lenost oblékat si spoustu oblečení.
Nakonec mi to nedalo. Prostě se mi zachtělo střílení. Věděla jsem, že po více jak měsíci to bude náročné. Kája se mi určitě pomstí, že jsem ho nechala dlouho samotného a druhý den se ani nehnu.
Kupodivu to dopadlo docela dobře. Vydržela jsem střílet kousek přes hodinu. Tětivu jsem natáhla skoro bez obtíží, jen s mířením byl trochu problém, ale to snad do měsíce napravím.
Už nechci být měsíc bez střelnice. Za ten měsíc bez Káji jsem si uvědomila, že já a střelba je moje malá láska.