JEJKA...

Letošní rok začal a já se pomalu zase dostávám na střelnici. Listopad i prosinec byl s mojí střelnicí docela slabý. V prosinci jsem se tam nedostala dokonce vůbec.
Kája je trochu uražený a hlavně moje svaly docela stávkují. Musím na sobě zapracovat. Zajímavé je, že si to říkám poslední dobou nějak moc často. Jsou to takové ty maličkosti všedních dní, které se kupí a kupí. Člověk by chtěl (nebo musel) to a ono a musí přitom dělat spousty jiných věcí, které jsou stejnak důležité. Jen si pak trochu připadá jako blb, když pracuje, je na své dílko i docela pyšný a pak kdosi přijde a lehce ho sprdne, že to tak být nemuselo. Do toho ani nepomůžou a jen tak si sedí a koukají … tu a tam si postěžují, že se jim něco nelíbí, ale nic moc s tím nedělají.
Aj… Trochu jsem se dostala mimo dráhu.
Prostě už zase chodím na střelnici. Není to nijak často (zatím 3×), ale já jsem ráda. Stejnak teď musím pomalu, jinak bych si natáhla svaly a na zádech to není nic příjemného. Každopádně se teď učím novou věc. Mířím a koukám. Tedy to jsem trochu špatně formulovala. Koukám, když střílím i normálně. Jenže střílet a mít obě oči otevřené je přeci jen trochu těžší. Terč je rozostřen, ale zase se lépe drží výška střely.
Musím to ještě hodně vypilovat. Jinak se střílí s lukem, kde máte zaměřovač, vyvažovač, klapačku a já nevím co vše ještě. Viděla jsem i vypouštěč tětivy na „normální“ luk (u kladkového se vypouští takovým jakoby kolíčkem… něco jako na prádlo… jen silnější.). Myslím, že takové střílení by mě opravdu nebavilo. Jsem ráda, že si střílím já a nemusím nic štelovat a nastavovat. Sice mám zatím horší mušku než střelci se zaměřovači, ale to mě nijak netrápí.
Takový Mongol také nemá zaměřovač a mají jedny z nejlepších přírodních luků a střelců. Ono je asi hodně jiné si v klidu trénovat a učit se v hale a nebo v přírodě a když se nepovede, jste bez večeře.