JEJKA...

Nedávno jsem si v práci vzpomněla na Gumídky. Krásnou disney seriálovou pohádku mého dětství o medvídcích. Méďové jsou zde jako kladní hrdinové a společně s pomocí dvou lidí bojují proti zlému knížeti a jeho poskokům, kteří jsou duchaplně pojmenováni Tupouni.
Gumídové si vyrábí speciální nápoj, po kterém se jim zvyšuje nejen síla, ale také odrážlivost od předmětů. Krásně hopsají po lese a odráží se od hradeb.
Jak se mi na ně vybavila vzpomínka? Velmi snadno. Přišla jsem na jakýsi poddruh hopsinkové šťávy, který na mě působil tak, že jsem si připadala jako radioaktivní hopík.
Tohle bych asi nedoporučovala lidem, co mají slabší srdce, potřebuji v následujících 16 hodinách usnout nebo nejsou trénovaní. Já sama mám kafe velmi ráda a díky mému zdravotnímu stavu, je mi kafe doporučeno i jako lék. Lék si dávkuji dle chutě a potřeby. Káva má být černá jako ďábel, horká jako peklo a sladká jako hřích. Na kávu jsem tedy zvyklá, preferuji ji silnější a jsem ráda, že na mne má stále ten vliv, který má mít. Jenže já nyní opravdu potřebovala být vzhůru a pracovat. Kávu jsem tedy zapíjela nejen vodou, ale i energii drinkem ze stříbromodré plechovky. Checht.
Chvilkami jsem chtěla cupovat noviny, pak jezdit v krabici po recepci, uklízet – bylo mi zakázáno.
Prostě si představte štěně, které si chce hrát, nemá s kým a vysvobodí ho rulička s toaletním papírem. Milá poťouchlá nálada, lehká hyperaktivita a za noční službu mne napadlo několik docela zajímavých nápadů.
Nakonec jsem spucla kachnu podávanou v bílé krabičce, kterou jsem mohla rozcupovat dodatečně po spucnutí obsahu.
Následně jsem do 3 hodin ráno písmenkovala moje projekty. Moje dušička byla stále v hopsavém stavu a ukecat ji, že by mohla jít spinkat, bylo nemožné.