JEJKA...

Předem bych chtěla upozornit, že depresi nemám, netrpím jimi a nejsem ani typ člověka, co musí pózovat a být emo jen aby se mu dostalo pozornosti. Opravdu ne. Občas mám mizernou náladu – jako například teď, ale řeším to dávkou mé oblíbené hudby a snažím se vymyslet nějaký plán, jak z toho ven.
Emo styl jaksi pro mě moc není. Extrémní střídání nálad od euforie a totálního štěstí po to, že vlastně nic nemá cenu a dýchání je naprosto zbytečné. Ach… jak já to nesnáším. Je velmi málo zastánců tohoto stylu, které bych brala. (Hlavě je nesnáším od té doby, co se k emo přidalo sebepoškozování. Jsou tak více cool a více středem pozornosti a nevím co ještě. V mých očích klesají.)
Great depression je i název mého oblíbeného alba, co mi kupodivu zvedá náladu.
Důvod mého bručení je naprosto snadný k uhádnutí. Zase a opět je to práce. Jak překvapivé, že?
To, že je tu ošklivá kancelář, která se nedá uklidit je jedna věc. To, že dělám práci, která není určena pro mě a dostal ji zadáno někdo jiný je věc druhá. Jenže – přehazování práce na jiné je tu docela v módě.
Dnes byla pro mě poslední kapička to, že můj (a myslím dobrý nápad) se nelíbí a nevyhovuje. Moje nestandardní pracovní doba si pomalu začíná vybírat daň a tak jsem si chtěla trochu pomoci alespoň tím, že jsem vymyslela pravidelný pracovní rytmus. Něco na způsob krátký/dlouhý týden. Jenže kolegyni to nevyhovuje. Ji vyhovuje, že je každý týden jiný, není v tom systém a že se s tím dá dělat nevím co. Šéfová to neřeší – ta chodí do práce tak, jak se ji zamlouvá.
Tudíž mi nezbývá nic jiného, než si postěžovat na blogu a přečíst si pár inzerátů s nabídkami práce. Protože s tímhle já opravdu nic neudělám. Když se jeden člověk sekne a spolupracovat nechce – můžete vymýšlet sebelepší změny. Nějak jsem si stále nezvykla, že moje práce o nějaké nápady a zlepšovátka nestojí.
Naštěstí jsou na obzoru změny. A ne malé.