JEJKA...

Dnes mě napadlo, že bych si udělala novou rubriku na blogu. Černá kronika pracujícího lidu by obsahovala vše to, co mi pracovní život dává a bere.
Zatím tyto „příběhy“ dávám do O Já, či O Život. Ono je to v podstatě vlastně jedno. Stejnak se tyto dvě rubriky postupně slévají v jedno – v můj život. Uvažovala jsem, že bloguje opustím a udělám Jejka web, ale nějak se k tomu nemám. Po tolika letech zde…, nějak mi to silně přirostlo k srdci a nechce se mi toto opouštět.
Každopádně jsem dneska zjistila jednu možnou a velmi pravděpodobnou příčinu, proč ženy s trochu vyšším postavením, které pracují s lidmi, velmi často bolí hlava.
Není to tak dlouho, kdy se mi v práci opravdu „dařilo“. Byl to takový den blbec. Od rána mi volalo spoustu lidí a ptalo se mě, kdy budou výplatní pásky. Jako každé to období v měsíci jsem se jim snažila vysvětlit, že výplatní pásky budou jako minulý, předminulý, před-předminulý měsíc v ten samý den. Ono se to nezdá jako náročná činnost. Říkáte stále stejné datum. Jenže i tohle je docela na nervy. Když pak v 16 hodin volá kolega recepční, která volala v 11 a ptá se na tu samou informaci, ani nevím jestli je tohle ještě k smíchu a nebo už k pláči. Už díky tomuto máte trochu alergický tik na zvuk telefonního vyzvánění. Po dalších několika telefonech a předáním informací, poprosím manažera, aby mě na chvilku zastoupil. Dojdu si do kafomatu, koupím si pohárek čokolády, odejdu do šatny, zavřu se. Sedím tam potichu a bacám hlavou o stůl.
Jestli je to tak u mě, obdivuji manažerky a výše postavené ženy, na jejichž rozhodnutí závisí opravdu důležité věci. To se člověk pak nemůže divit, že když přijde ona žena domu, chce čaj, klid a paralen na hlavu. Pravdou je, že tohle není vlastně jen u manažerek. Taková recepční, která každý den zopakuje lidem jak se dostat tam a onam, když je tam cedule s ukazatelem velikosti slona…
Každopádně jsem se po náročném dni těšila na večer s představou, že v práci bude klid a já budu moc pracovat na exelovských tabulkách (někdo je strašně rád dělá i ve wordu). Vesele a v klidu si hraji s tabulkami asi dvě hodinky, když zjistím chybku. No co, jsem člověk omylný a tak začnu ty spousty čísel kontrolovat. Za další hodinku jsem chybu nenašla. Pro jistotu se podívám na e-mail. Super – byl tam označený jako přečtený. Otevřu ho a ejhle. Excel se mi otevřel na jiném měsíci než byl v kalendáři. Mě to nevadí, vím, že excel má dole listy, kde si píšete třeba jména tabulek, měsíců. Bohužel to moje kolegyně asi neví nebo ji to nedošlo.
Prostě jen ten e-mail otevřela, ale tabulku mi nezkopírovala. Tudíž jsem pracovala 3 hodiny naprosto zbytečně, protože jsem to stejně musela celé předělat. Ani nebudu psát jak jsem nadávala. Myslím, že si to asi dovedete představit. Byl to trochu větší vodopád sprostých slov a neobešlo se to ani bez rány rukou do stolu.
Práci jsem dodělala a ráno odevzdala s tím, že jsem si postěžovala trochu nadřízenému. A ejhle. Bylo mi řečeno, že si tohle mám hlídat a kontrolovat.
Jen jsem se nadechla. Na tohle mi došla obrana. Staré e-maily budu nejen číst abych věděla co se ve firmě děje (což je logické), ale budu i kontrolovat, zda jsou zkopírovány.
Myslela jsem si svoje, udělala si extra silné a sladké kafe a dál si hrála se svými tabulkami, které mají krásné listy dole na liště.