JEJKA...

Jsou dny, kdy se vede. Vlastně – ono to začalo již v neděli večer, kdy jsem si připravovala budík na ráno. Hezky jsem si ho nařídila na 6:45, abych ráno vše v klidu stíhala. Bylo sice milé, že jsem si nařídila budík, ale tak trochu jsem ho opomněla zapnout. Z postele jsem vylítla v 7:44. A to jsem si plánovala klidné ráno. V rychlosti jsem zavolala do práce a seznámila je se situací. Do toho jsem zjistila, že moji psí holčičku bolí očičko (to jedno jediné, které ji zbylo) a velmi špatně se ji na něj kouká. Takže se ještě čistilo. Další část dne jsem proklínala sekající se klávesnici a uspávající počasí.