JEJKA...

Většině lidem je známo, že mám dva pejsky. Tedy, dvě shitzu – holku Čikinku a kluka Charlieho – oba statečně slyšící i na klasická jména jako hovado, blbe, kreténe apod.

Je to asi rok a kus, kdy mi psička onemocněla na očičko, na které i následně oslepla. S veterinářem jsem se ho snažila zachránit spíš už jen z estetického hlediska. Neviděla na něj ani ň … možná tak jen světlo a tmu. Jenže jsem zjistila, že když na pár dní vynechám kapky, vnitrooční tlak se jí zvýší a tím se jí zvětší očko a to ji bolí. Bafla jsem hafíky (na veterinu chodí oba – nikdy neví, co komu budou dělat a vždy dostanou piškot. Díky tomu tam chodí i dobrovolně a já je nemusím honit po okolí a pak je řvoucí rvát do čekárny.) a šlo se na veterinu objednat hafušku na amuputaci očka. Jsem rada, že jsem to udělala a možná jsem to měla udělat dříve.

Jak ji to větší očko v hlavičce vadilo, nebyla to ta veselá hafuša a občas byla i lehce otrávená.

Když jsem si ji po zákroku a ještě v narkoze nesla domu, děsila jsem malé děti v autobuse, které pak vykukovaly zpoza sedačky a vystrašeně se ptaly maminky, jestli jsem pejska nezabila. Popravdě, Čikinka vypadala jako psí Frankenstein. Dirku po očičku ji sešili a opatlali takovou tou brčálově zelenou desinfekcí, ale i tak to trochu krvácelo. Opravu vypadala pro nezasvěceného (ale i zasvěceného) člověka děsivě.

Doma bylo vše na mého pacienta připraveno. Pelíšek, voda, tvarůžek, gáza a podoné věci. Charlik si ji nejdříve očuchal a nějak mu nešlo do hlavičky, proč voní jinak. I to naše (jak řekl kdosi ) zlotřilé koče se najednou zklidnilo a nechápavě čmuchalo k místu, kde ještě před hodinou bylo očičko. Charlik se od Čikinky ani nehl a když se pomalu začala probírat, mám pocit, že ji snad i povzbuzoval. Musela jsem na ni dávat pozor, protože se to rány nesměla uhodit. Chvilku jsem ji asistovala, než si našla dobrou polohu a usla. Takto se probírala asi dvě hodiny. Vždy, když jsem k ní přišla, pohladila a oslovila, vrtěla ocáskem. Měla jsem velkou radost z toho, že se na mě nezlobí, když jsem ji nechala na veterině připravit o očko. Spapala půlku tvarohu a pak mi dala najevo, že to nechce, že by si dala maso:D. Díky ochotnému vterináři, který nerad dává narkozu zbytečně často, podstoupila jak očičko tak i kámen na zubech. Nemusel jsem ji trápit za půl roku čištěním.
Dokonce jsem od ni dostala i ten den pusinku. A mohla se mnou a za mého dozoru spinkat i pod peřinou u mě v posteli, protože ji po té narkoze trochu klesla teplota.
Nebylo to nic vážného – je to časté a stejnak, už ten večer prohnala trochu kočku a obešla celý barák.

Nyní je absolutně v pořádku a člověk by neřekl, že nemá levé očičko. Krásně se ji to zahojilo a zarostlo chupy. Vypadá to, jako když má ofinku. Zvykla si na to okamžitě, protože už před tím na něj neviděla. Teď to má ještě jednu velkou výhodu. Očičko ji nebolí. Chová se zase jako ta stará veselá holka. Válí se po zemi a když ji drbu, okusuje mě. Dokonce zase začla laškovat s Charlikem a to koče honí taky častěji. Bez bolavého očička je to daleko lepší.