K narozeninám jsem dostala od kamarádek poukázku na lukostřelnici, kam jsem ráda chodila, ale pak nějak nebyl čas a když už čas byl, nebyla zase ta finanční stránka.
Takže jsem nedávno zase vyrazila střílet. Byl to asi rok, co jsem tam byla naposledy. A věřte, že když jsem tam přišla, uvědomila jsem si, jak moc se mi po tom místě stýskalo.
Vzala jsem foťák a tak se podělím s tím večerním výletem na luk. 
Jelikož jsem přeložena na klidnou recepci, začala jsem se učit. Opravdu pracuji na své angličtině. Dokonce jsem si díky pracovišti přidala i italštinu.
Na recepci mám svůj šuplík a svoji poličku, kde je spousta knížek.
Snažím se tedy oprášit a naučit nějaký ten jazyk, obecné reálie a fakta, kouknout na notičky a případně si přečíst nějakou beletrii. Dokonce jsem si zase začala hrát s myšlenkou, že zkusím vysokou školu nebo vzdělávací kurzy.
Nakonec to dopadlo tak, že se učím paragraf, kus zákoníku, modelové situace, které opravdu z 85% jsou pro moji osobu velmi… k ničemu.
Opravdu si dokážu tvrdit, že manažer, který mě (158 cm vysokého a 48kg vážícího pišišvora) pošle hlídat před zátaras rockového koncertu, či vyhazovače v casinu – je blb.
Takže se dobrovolně učím to, co se mi chce a považuji za důležité pro mou osobu a nedobrovolně to, co považuje důležité nějaký čičmunda, který to nechal schválit kdesi výše.
Naštěstí je pátek a tak doufám, že se to přes víkend urovná a vrátí do fungujících kolejí. Ráno se mi sice krásně povedlo vstát, pobalit si věci do práce, zajistit psíky a nakonec dorazit do práce včas. To vše zatím vypadalo na dobré zakončení týdne a odpočinutí si po čtvrteční směně, které jsou náročné.
Dnešek den blbec začal tím, že jsem se zase málem nevešla do metra. Naštěstí jsem se prorvala do soupravy a cesta proběhla za snesitelného lísání se s dalšími cestujícími. Hlavní sranda přišla při nástupu do práce. Přišla jsem, začala dělat každodenní počáteční práci na recepci, šla se převléknout a zjistila, že jsem si vlastně neodkódovala baráček a tak se mi tu vyhlásil malý poplach. 
Nejsem taky já šikulka?
Na konci měsíce jsem si vzala den dovolené s tím, že musím oběhat všemožné.
Objednala jsem se k lékařům. Stihla jsem ženského doktora, zubaře, závodního pro práci, poštu, kde jsem si požádala o výpis trestů – odevzdat na centrále, skočit domů a vyvenčit psíky, sbalit se do práce, stihnout nástup na směnu. V práci jsem si poseděla nějaké 4 hodiny a následně pak zase letěla domů. Tam už moje aktivita značně poklesla. Vyndala jsem prádlo z pračky, pověsila ho, uvařila si vlasové nudle a ohřála hovězí polévku. Nabaštila se a nakonec umřela u PC v nicnedělací činnosti. Sice jsem měla v plánu ještě uklidit žehlicí prkno, vyluxovat a pouklízet oblečení, ale nějak mi došla energie a ona hovězí polévka mi ji sice dodala, jenže směr vana a postel. I tak ten den považuji za velmi úspěšný a hodlám v něm pokračovat. Takže dnes – přijdu domů, skočím s pesama, pak mám sraz s babičkou, jde se do banky, pak na pidi nákup. Doma následně poklidím to, co jsem vyžehlila, vyluxuji koberce a ledničku.
Hlavně se těším na večer ve společnosti uzené makrely, chlebíku, malého pivínka a sledování televize.
Jen nemyslím po světě, ale zase z recepce na recepci. Z jedné práce jsem byla přeřazena na jinou recepci a zase z ní jsem byla požádána, abych šla zastoupit jinou recepční a po třech týdnech bych se měla zase vrátit na druhou recepci a na třetí recepci bych chodila jen ve čtvrtek. Být to recept na guláš, mám všechny ingredience. Těším se zase na svůj klid.
Mě už je to všechno jedno…
Kolem září jsem se z kanceláře dostala na recepci. Musela jsem být přeřazena z několika (mě) nepochopitelných důvodů na jiné pracoviště. Na tamní recepci jsem se i těšila, ale prostě to nevyšlo.
Chytla mě nějaká existenční krize s depresí do takové míry, že jsem vyhledala terapeuta. Z práce jsem většinou chodila se slzami a to, že jsem byla doma sama, mi také moc nepomáhalo.
Nešlo mi přetvařování se s úsměvem, jak je vše zalité sluncem, když jsem byla vnitřně na kaši.
Začátek v práci nebyl ideální. Další zakopnutí jsem tam měla, že jsem nesměla číst si, esemeskovat, chodit na net, či jakkoliv se zabavit, i když kolega ony privilegia měl. Opravdu mě bolelo, že jsem musela jak naprostý dement čumět do zdi, když jsem slyšela, jak si kolega hraje farmičku a sází si tam zeleninku, kupuje na Aukru další a další naprosto zbytečné krávoviny a jiné. Ono jde o kravinky, ale když je vám ouvej a opravdu se nudíte, docela to naštve. Pravidla jsem začala porušovat. Byla mi vypnuta a přeheslována WiFi. Na tuto reakci jsem se jen usmála, zašla do „kyslíkově“ a zaplatila si internet v mobilu. Ono, když máte depku a nemáte nějakou činnost, aby se mozek zabavil, napadají vás pak opravdu depresivní myšlenky.
Takhle to nějakou dobu pokračovalo, až jsem se za pomoci paní terapeutky z toho pomalu dostávala. Povídalo se o syndromu vyhoření, převzetí rolí v rodině a jiných. Nakonec jsem zjistila, že jsem byla postrčena na cestu nějaké té pohody a práci jsem přestávala řešit.
Tam se sice na mě zvyšoval hlas, kvůli nezavřené brance a věci mi byly vysvětlovány takovým hnusným tonem, že jsem požádala o přeložení.
Oznamovat mi, že jsem naprosté neschopné hovado s tak nepříjemným arogantním povýšeneckým podkresem hlasu, se mi ani za mák nelíbilo. I když mám kolegu docela ráda a už svým způsobem patří do rodiny, pracovat s ním na jednom pracovišti nemůžu. Několikrát jsem kvůli jeho slovům odcházela domů s brekem. A já mám jen jedny nervy.
Dopadlo to tak, že mi volala manažerka, které se uvolnilo jedno místo recepční kousek od Václaváku, ale zájemkyň je více. Majitel si vybral jednu milou blondýnku a mě, jakož zástup na čtvrteční dny, kdy druhá recepční chodí do školy.
Jenže to ze staré práce vypadnu jen na jeden den. A já chci úplně jinam.
Takže jsem byla přehozena na jiného manažera.
Ten byl docela nadšený, že bych šla na recepci kousek od Míráku. Pracovní doba je sice od 6:30, což by mě vstávání zabilo, ale souhlasila jsem. Jenže den před zaučením jsem mu musela zavolat, že mám totální chřipajznu a s teplotou do práce prostě nechodím.
Zajímavé bylo (a na veselé náladě mi to taky nepřidalo), že mi manažer oznámil, že nebudu na té recepci, protože tam zůstane asi tamta pan, kterou chce klient a já půjdu ještě neznámo kam s tím, že se mi ozve. No, není to super? V pátek mi zase bylo řečeno, že mají recepci, ale až od čtvrtka. Jenže já jsem vedena jako záskok na jiné recepci. A další týden doma se mi nějak nechce být.
Nakonec se podařilo a já jsem na jiné recepci. Pracovní dobu mám sice všelijakou a kupodivu i vyhovující. V práci jsem za 20 minut a … Uvidíme časem. Zatím se mi tu líbí.
Někdy v říjnu jsem dostala nápad na objednání několika produktů a dát je jako dárek kapele, za kterou se jelo na jejich poslední evropský koncert 2010 do Barcelony.
Nápad se ujal, vybrala se potřebná suma a objednala jsem to. Dárek dorazil v pořádku.
Jenže se ten nápad líbil více lidem a tak jsem vybrala informace a penízky a 1.12.2010 jsem to objednala i pro kamarády. Zboží, které mělo dorazit do pěti pracovních dní, nakonec dorazilo po dvou měsících.
První balík se ztratil někde ve změti dárků na poště. Naštěstí mi firma vyrobila nové věci a poslala znova. Tohle byl můj první problém s poštou a doufám, že na delší dobu také můj poslední. Opravdu není příjemné vybrat penízky od lidí a pak jim dva měsíce tvrdit, že to ještě z nějakého neznámého důvodu nedorazilo.
Tohle dopadlo dobře a stejně se těším, až budu mít další zbytečné penízky a zase si někde něco objednám.
Do 23.6. 2012 texty i s komentáři překopírovány z bloguje.cz, kde je navštívilo 35393 čtenářů.
