Napsal 18. 7. 2007 St 19:47 Jejka.
Již nějakou dobu se nezobrazují Vidle ani Bahno. Někde neznámo kde se stala chybka, ale už se pracuje na jejím odstranění. Každopádně vás všechny Alfa moc pozdravuje.
Napsal 17. 7. 2007 Út 19:45 Jejka.
Dovolená v přírodě u povodí Ohře mi prospěla a já se vrátila do civilizace v dobré i když utahané náladě. Chápejte, ono upádlovat denně 20 km je trochu fuška. Hlavně, když nejste zvyklá na pozici háčka a přece jen, pondělí a úterý nebylo na sjíždění řeky úplně nejideálnější počasí. Voda byla pod námi, nad námi i na nás. Zkrátka byla všude a o teple jsem měla trochu jinou představu. Ve středu se vyjasnilo a sluníčko se drželo naší výpravy.
Moc fotek z vodácké akce nemám, ale s tím se pochlubím a možná se i rozepíšu o všech dnech. 
Napsal 8. 7. 2007 Ne 19:43 Jejka.
Milí blogeři a blogerky…čtenáři.
Dovolila jsem si vzít dovolenou a jedu obdivovat krásy přírody, tudíš budu nějaký čas bez netu.
Mějte se tu krásně a já se za týden zase ozvu.
Papa vaše Jejka
Napsal 5. 7. 2007 Čt 19:41 Jejka.
…bych potřebovala jakousi kotvu, která by mě udržela. Ještě před třemi lety jsem se dívala trochu barevněji, ale nyní pastelové barvy života trochu blednou. Co ale od života očekávám… Popravdě sama nevím. Jen jsem si ho představovala barevnější, pestřejší. Sny se pomalu mění v prach a já se bojím, že z toho prachu nedokážou vstát jako bájný pták Fénix. V knihách a filmech vypadá vše tak jednoduše a přirozeně a realita nám jen předhazuje očouzené zbytky snů a fantazií. Člověk si něco namaluje, ale nakonec je drtivá většina nucena smířit se s pouhými zrnky, které jako poslušný ptáček zobe.
Slzy na řasách
Rosa třpytící
Důvěra panenkám
Lesem bloudících
Blesk zářící
Hrom dunící
Temnou oblohou
Světelné rány jdou
Napsal 4. 7. 2007 St 19:39 Jejka.
Já jsem taky pisálek. Mám tu rubriku O: Zvíře a v ní téměř žádný článek. To jsem tedy pejskař.
Dokonce jsem na pár dní zvýšila ze stálého počtu dvou hafanů na tři hafany. Tedy jen přechodně. Majitelka jednoho „mého“ štěňátka si s rodinou zajeli k moři a pejska (psičku dali do mé péče. Mám v pokoji tři shi-tzáky a samý pelíšek, hračku, granuli (doporučuji v noci na ně šlápnout, i když pískací myš má také své kouzlo). Postel jsem byla nucena roztáhnout na letiště, abychom se tam všichni čtyři vešli. Doma je nyní opravdu živo. Pokusím se to nějak zdokumentovat.
Napsal 1. 7. 2007 Ne 19:36 Jejka.
Jak jsem se už chlubila, po roce na střelnici jsem se stala vlastníkem svého luku jménem Kája. Původně jsem chtěla nějaké exotické jméno. Napadala mě jména jako Will, Tell, Robin, Odysseus, Shinobi, Konoha a já nevím jaká ještě. Když mi byl téměř obřadně předán, první co mi prolétlo hlavou (upozorňuji, že šíp to nebyl) „Mám Káju!“. Tím padlo jméno a už mu ho nikdo neodpáře. Je to můj Kája.
První „rande“ proběhlo docela zajímavě. Jelikož je to luk nový a na mě (zatím) trochu silný, malinko mi dělá problém natáhnout tětivu, ale rvu se statečně. První zradu mi udělal Kája hned při seznamování. Rok jsem si zvykala mířit přes špičku šípu a vzdálenost jsem určovala rukou na tětivě. Kája to má rád jinak. Kája je totiž luk lovecký. Ruka má stále stejné místo hned pod šípem a cíl se zaměřuje podle jakéhosi bodu na luku. To je pro mě novinka. Pomalinku si na to zvykám, i když uznávám, že párkrát jsem totálně přestřelila a hledala šíp kdesi daleko za terčem.
Napsal 29. 6. 2007 Pá 9:58 Jejka.
Autor: Alfa
Před sedmi lety, za sedmero horami a za sedmero řekami, na jednom pražském sídlišti žila byla jedna slečna. A ta slečna si chtěla pořídit něco nezbytně nutného, leč zlaťáčků se jí nedostávalo. Ale protože slečna bez oné nezbytnosti opravdu nemohla žít, vyjednala si u jedné banky půjčku. A protože to spíš byla maličkatá půlčička, slíbila slečna splácet maličké částičky pravidelně každý měsíc po celý jeden rok.
Slečna si pořídila nezbytnost a pár měsíců posílala do banky splátečky.
Ale pak se ze slečny stala mladá paní, která změnila příjmení a od rodičů se odstěhovala za svým manželem. A v ten okamžik naprosto GIGANTICKY vydedukovala, že když má jiné příjmení i adresu trvalého bydliště, zaniká její povinnost zaplatit bance poslední tři nebo čtyři splátečky.
Banka ovšem téhož názoru nebyla a pustila se do čiperné korespondence. Na adresu slečniných rodičů poslala mnoho více i méně srdceryvných dopisů, ale nikdo je nečetl a když už, tak se jimi jen pobavil – slečna už tam přeci nebydlela, navíc stejně měla jiné příjmení…
Banka statečně vydržela dopisy a různé nabídky k vyřešení situace posílat doporučeně dlouhých sedm let, ale pak už si řekla, že jí to nebaví.
A teď se mladá paní giganticky diví gigantické částce, ve kterou poslední nezaplacené splátčičky vyrostly.
