JEJKA...

Nedávno … asi rok a 4 měsíce se Čikinka stala matkou a teď 17.9. 2007 se Charlie stal otcem (překvapivě také) 5 dětí. Narodili se mu dva kluci a tři holčičky.
Vše to začlo o prázdninách telefonem a otázkou, jestli si mohou půjčit Charlieho. Na moji udivenou otázku, šmarja NA CO? Mi bylo odpovězeno, že mají shi-tzí holku a moc by chtěli štěňátka.
Slovo dalo slovo a za dva týdny bylo rande.
Nakonec se to za velké asistence pana veterináře povedlo.
Maminka Lili i se štěňátky je v pořádku. Bylo docela nostalgické, vidět ji s těmi pumprlíky.

Pokračování tohoto článku »»»

čili život a názory začínající fotografky.
Gabreta je moje kamarádka, která se nachala ukecat okolnostmi a také si založila na bloguje svůj internetový deníček.
Stránky jsou ještě v jakémsi vývoji. Gabreta má však spoustu plánů a tak držím palce ať vydrží.

Pokračování tohoto článku »»»

V pátek ráno se Charliemu udělalo nějak nedobře. Byl bez nálady a celý smutný…no nebyl to můj Charlie. Jelikož se to v sobotu nezlepšilo a brouček se začal klepat jak drahý pes, bez velkých caviků jsem vzala tašku, peněženku a jelo se na veterinu. Tedy ono ji hledat v sobotu je taky docela fuška. Taťka na netu našel jednu poblíž našeho bydliště, ale když jsem tam došla, zjistila jsem, že nemají otevřeno do 19, jak bylo na netu hlášeno, ale do 14. Fajn.
Vlezla jsem to nějaké tramvaje a jela jinam. Veterinární klinika Erika měla naštěstí pohotovost.
Doktorka ho prohlédla, prohlamatala, zkontrolovala, změřila, zvážila … bolí ho záda.
Asi to tele špatně doskočilo a jelikož je shi-tzu trochu delší než vyšší, rozbolela ho z toho zádíčka. Dostal pigáro, prášky a jelo se domů. Dneska ho mám v práci a už je mu líp. Lísá se.

Pokračování tohoto článku »»»

Tak jsem zase zpět. O jedenu číslici starší a možná o trochu chytřejší, i když, o tom bych asi pochybovala.
Chtěla bych poděkovat všem, kdo si na mě vzpomněl a zapřáníčkoval. Héb
Napadlo mě, že bych se s vámi mohla podělit o svoje dárky a tak trochu se „škodolibě“ (ale v dobrém) pochlubit.
První dárek jsem si koupila já sama. Je to velká tenká televize. Televize LCD Sony Bravia s úhlopříčkou 82 cm. Když už nakupuji, tak přeci pořádně.
Další dárek mi předala Alfa a Silvestr. Jedná se o knížečku Musaši od Eidžiho Jošikawi. Je to příběh jednoho z nejlepších a nejslavnějších samurajů z období 17.stol. (a vůbec historie samurajů). Knížka váží asi kilo a má přes 940 listů. Dlouho mi vydrží a případně se dá použít k sebeobraně.
Od tatínka jsem dostala externí vypalovačku a CD a DVD, páč můj noťásek umí jen zápis na CD. Má to sice hrozný název – 18× External Super Multi DVD Rewriter GSA-E40L…..zkráceně Smažka LG. Funguje a já mám zase konečně místo v PC.
Od sestřičky mi bylo dáno modré tričko se spoustou malinkejch stříbrnejch lebčiček. Héb, uf.
Takže všem ještě jednou díky.

Pokračování tohoto článku »»»

Tak je to tady. Přežila jsem to bez duševní újmy.
Už je mi 23.

Pokračování tohoto článku »»»

Není to tak dávno, co Alfa měla místo mě noční službu a brouzdala po netu, kde se jí podařilo najít pár velmi zajímavých blogů. Když mi ony stránky druhý den ukazovala, okomentovala je HÉB, HÉB, KVÁK. V tu chvíli jsem se začala bát o její duševno a přemýšlela jsem, zda z těch blikotavých -ísků neutrpěla mozkovou újmu. Na moji otázku, jestli ji je dobře, mi bylo odpovězeno něco ve stylu, že jsem úplně blbá, vždyť přece znám Hébičku. V tu chvíli jsem vyvalila oči ještě víc a pomalu brala telefon, abych byla připravena volat sanitku nebo se alespoň mrštěním předmětu bránit.
Alfa si v klidu ( bez obvyklých poznámek ) sedla k PC, chvilku cosi ťukala do klávesnice, najela myší na odkaz a klikla. Ve stejném ledovém klidu se odsunula a mě, vyděšenou, přitáhla k monitoru.
„Čti!“
A já blbec četla. Po chvíli jsem nečetla, nešlo to. Držela jsem si vše co šlo, aby mi nic neuteklo (a povedlo se), slzy mi tekly proudem, lapala jsem po dechu a ječela HÉB,HÉB.
Tak jsem se seznámila s Hébičkou a jejími podivnými kamarády. Tedy jen s úvodním odstavcem, páč mě od toho smíchy smíchy chytla křečička do pupíčka.

Pokračování tohoto článku »»»

Září je tady a mnoho školáků míří zase zpět do lavic. Mě už se tento zářijový rituál nějaký pátek netýká, ale i tak mě postihla jakási dušičková rýma.
Možná je to tím, že léto se definitivně blíží ke konci, možná je to skvrnami na slunci a možná je to úplně jinak. Každopádně mě poslední 4 dny moc věcí nebaví, do ničeho se mi nechce a nejraději bych se na den někam zahrabala.
Prostě jsem se ráno probudila a už jsem byla jakási améba. Trochu smutná, trochu naštvaná a celá neslaná nemastná. K tomuhle stavu stačí málo, abych se dostala do víc smutná a víc naštvaná. U mě to momentálně byla taková blbina, že jsem zjistila (nevím jestli je to špatně nebo dobře) info, kde v mém oblíbeném seriálu umřou moje oblíbené postavy a konec série se mi taky nelíbil.
No co, z téhle duševní rýmy se brzo dostanu. Je to jen rýma a ta se dá vyležet.

Pokračování tohoto článku »»»