Článek Kaname o „Umění nebo ošklivá chiméra“ stojí i za úvahu. Jelikož mám tak trochu uměleckou školu a malinko do tohoto oboru vidím a tu a tam se snažím i fušovat.
Na škole se nám paní učitelka snažila vysvětlit a ukázat mnoho uměleckých směrů a stylů. Od prvních uměle vyplácaných sošek pračlovíkama, přes gotiku po nejnovější styly umění jako je bodyart či earthart – zde se jí mě moc přesvědčit nepovedlo.
Mezi mé nejoblíbenější styly patří asi renesance, romantismus … impresionismus … tedy, ono je jich více, ale tyto vedou.
Každopádně mám ráda ta umění, kdy člověk něco tvoří a dá do toho i trochu sám sebe, tedy myslím po duševní stránce. Dokážu i zkousnout žluté plátno a na něm v rohu černý čtvereček (i když v tom moc umění nevidím).
Pochopím, že díky fotografii už není realistická malba zapotřebí. Tím se uchylujeme k dadaismu, kubismu a jiným spirituálním kaňkám. Někdy se sladění barev a tvarů fakt povede a já to za to umění beru.
Jenže, kdo si vystaví fotografii člověka, který se nechá na X hodin svázat do dosti bolestivé pozice, kterou pak nechává zdokumentovat na fotografie? Chápu, že umění může být i bolestivé, takový Mickelangelo při malbě Sixtínké kaple trpěl dost. Jen pochybuji, že by si dobrovolně nechal jako jeden „umělec“ prostřelit rameno a fotit to. Tenkrát mi to bylo vysvětleno, že autor se snaží na fotografii zachytit umělcovo utrpení. Nevím jak vám, ale já bych ho asi zbavila svéprávnosti.
Tudíž nedokáži pochopit jak se mohlo prodat několik plechovek „Umělcova hovna“.
Bohatí lidé už jsou asi opravdu tak znuděni a chtějí se odlišovat od ostatních, že koupí kdejakou totální blbost, která má nálepku umění. A umělci? Někdy mi přijde, že zkoušejí kam až můžou zají a co vše si ještě budou moci dovolit.
Pokračování tohoto článku »»»
