Včera jsem jela na další sraz fandů anime a podobných věcí.
Je to kdesi kousek od Chodova a bylo príma zase vidět lidi, se kterými jsem se seznámila na Advíku a FFS. Jsou to fajn človíkové a je s nimi náramná legrace.
Není to jen o tom, že se sleze pár lidí co nekecají o ničem jiném než o anime. Kecáme tak nějak o úplně všem.
K mé lítosti, jsem se tam včera jen ukázala a dalo by se říct, že jen proběhla. Stihla jsem jedno promítání a pak jsem skoro jako popelka letěla domů, páč mě druhý den čekala robota.
Film s názvem Makotino skotačení v čase je úžasná komedie. Ve zkratce by se to dalo popsat jako příběh o přátelství, lásce a o tom co se dá po…… když „cestujete“ časem a můžete měnit osudy lidí.
Fakt jsem se pobavila. Každopádně mě překvapilo, že na konci promítání se ozval potlesk. To jsem už dloooouho nezažila. Bylo to opravdu príma.
Jediné co je škoda, že jsem netušila, že se dají objednat placky s postavami anime. To jsem prošvihla, ale přežuji to … snad.
Ano, pomalu, ale jistě se stěhuji na jinou adresu. Myslím tu virtuální adresu.
Čeká mě spousta práce. Udělat design, fotogalerii – tedy ta už tam je, ale musí upravit fotky.
Nějak mě k tomu navedla Alfa s Dinoi – ony už se přestěhovaly na jiné domovské stránky a vesele se zabydlely.
Dlouho jsem otálela. Přeci jen jsem na bloguje už nějaký ten pátek.
Každopádně se pokusím zabejčit a do konce roku zveřejnit svůj nový domeček.
Když jsme nechávali dělat Charlieho děti, nějak se dohodlo, že si vezmeme štěňátko (já byla proti, páč jsem věděla, že to bude půs…malér). To štěňátko by se pak okamžitě předalo jiným majitelům. Prostě pochovat, pomazlit a dát pryč. Jenže si to potencionální majitelé rozmysleli. Štěně na zimu je trochu síla. (Proč mám pocit, že jsem to tušila.)
Zkrátka to dopadlo tak, že už týden jsem majitelem tří Shi-tzu. Čikinky, Charlieho a Niki. Původně se měla jmenovat Chelsie, ale to bych už na ně mohla rovnou volat čičiči.
Niki je krásná černobílá holčička a svému jménu Nikita dělá čest. Už dlouho jsem nebyla tak rozkousaná.
Jenže taťka nyní svého rozhodnutí vzít si pišišvora lituje a chce ji udat někomu z okolí. No jo, ale já jsem s ní každý den a už jsem si na toho ďáblíka zvykla a tak loučení s ní mi přijde … smutné. Jestli budu venčit dva nebo tři pesany je už skoro jedno a toho jídla taky moc nespotřebují.
No, možná jsem se totálně zbláznila, ale klidně bych byla ochotna si ji nechat. Vždyť se říká do třetice všeho dobrého i zlého. Shi-tzu je prťavej pes … nebo spíš karikatura psa.
Tak je to tu zase. Zase jsem ochořela. Bacil či jiné podobné zvířátko se o to, abych lehla, čiperně snaží. Já se mu na oplátku statečně bráním, ale i tak už mám odřený čumák od věčného smrkání.
Zakoupila jsem hromadu věcí, které obsahují větší množství Paracetamolu a válčím.
Dneska jsem v práci, v pátek taky a tak musím přežít do soboty. Pak mě čekají tři dny volna a boje s chorobou.
Skvělé … začalo mě bolet bříško. Opravdu se už těším do pelíšku.
4.11.
Tak v tento den, před 85 lety, se probořila poslední písková stěna a světlo světa spatřil poklad a sám král Tutanchamon.
A byl vynalezen hamburger. 
Tyto informace nejsou z mé hlavy, ale z Kalendária.
Aneb nebojme se kultury
Když mi ještě před pár lety někdo řekl o baletu či opeře, obracela jsem oči v sloup. (Chyba!)
Nyní, když jsem zjistila, že bude ve Státní opeře Praha obnovená premiéra (15.11.) Času bolesti, neváhala jsem ani minutu a letěla pro lístky.
Time of pain (Čas bolesti) je nádherný moderní balet. V Opeře se odehrával 9× a Alfa ho z toho viděla 6× a já 4× (jen…škoda).
Jestli si myslíte, že uvidíte špičky a naškrobené kraječky, tak jste na těžkém omylu. Nic z toho se tam neobjeví ani náznakem. Když jsem tam byla prvně, jen jsem seděla s pusou na zemi. Nezmohla jsem se na nic a jen zírala. Opravdu si dali práci a naučili se něco dokonalého. Musela jsem to vidět znovu.
Time of pain se dělí do 6-ti „epizod“ (obrazů). Pašije, Narození a smrt, Hon na čarodějnice, Uniformita, A nebudeš-li svolný, Rozkoš.
Tady vidíte i na názvech, že to vypadá (a ono i je) zajímavé.
Bohužel se tato hra moc neukazuje v médiích a vůbec se o ní moc nepíše. To je škoda.
Tím se stalo, že na předposledním představení bylo poloprázdné hlediště a to mě moc mrzelo.
Time of pain opravdu všem doporučuji….nejsou to nijak „vyhozené“ peníze a ten kulturní zážitek za to stojí.
Musím napsat, že být přes týden bez netu je děsná votrava. Člověk si nějak zvykne na to, že má vždy všechny informace a lidi na počítači.
V práci vypadl proud a nějak se stalo, že počítač zapoměl síťovou adresu. Nevím jak mohl počítač něco zapomenout. Počítače nezapomínají. Ale stalo se.
Síťová adresa prostě není a naní ani přístupové heslo. Tím jsem totálně odžíznuta od (téměř) všeho. Ještě někdo inteligentní napojil tiskármu přes modem čo co.
Tím pádem jsem i bez tiskárny. Opravdu docela blbý. Nejvíc je to blbý tak v 1 ráno, kdy by si člověk zachatoval nebo se podíval na jiné stránky.
Tak teď sebou tahám knihu a čtu si nebo se ucím anglinu.
Ale i tak…JÁ CHCI NET!
Snad se to brzy opraví a já se tu zase budu ukazovat častěji.
Jinak…ve čtvrtek jedu na Festival Fantazie Speciál.
Tak zatím a pak písnu své zážitky z cest.
