Jsem v práci a dneska mě to tu opravu kardinálně štve (čti sere). Práce nutná a i ta méně nutná je hotová a do takové té podřadné se mi nechce. Stejně mi tu celý den sedí manageři a tak imituji imitaci imitace pracovní činnosti. Což je děsná zábava.
Začla jsem si přepisovat dějiny Řecka a když už mě nebaví ani to… tak je to už opravdu vážné. Všechno mě točí. V práci je stupině úzkej stůl, vypíná se mi pracovní počitač, firemní telefon je už odsloužilá „mlokie“. Chtělo by to tu vyměnit, vymalovat, předělat… GRRRR.
Opravdu mi štve, když mi jeden manager pečlivě vysvětluje totální samozřejmost a prostě něco, co je logické v tom, co dělám už přes dva roky.
Chci tady vymalovat, dát sem nějaký pěkný obraz, vyhodit pár lidí, kteří sem chodí snad jen aby si dali kafe a chichotalo se to stupidním vtipům. Prostě si tu udělat nějaké příjemnější prostředí, když už tu trávím tolik hodin kolik tu trávím.
A chtěla bych taky udělat něco s kolegyní z vedlejší recepce. Trochu jim to tam taky zpříjemnit. Jednu (hysterka to je) bych přeřadila tam, kde by mohla házet ty svoje bludy, dala bych tam někoho relativně normálního a tu recepci bych taky šoupla. Nevím kterej architekt vymýšlí recepce, ale než nějakou zrealizuje, měl by si vyzkoušet týden na ní sedět.
Ach jo… Dneska mi prostě práce a celá ta karma okolo těžce nesedla. NE.. Manager si brouká písničku žere čokoladu.
Tak já se s vámi loučím a další blog napíšu z okresní vězice.
Je to asi tak rok zpátky, kdy jsem se obarvila na fialovo s blond melírkem.
Dneska jdu do práce až na noční službu. Doma je relativně uklizeno a já se trochu nudila. Prohlídla jsem si svůj bar… který slouží všem možným účelům, ale ne jako bar… a našla tam fialovou barvu na vlasy. Jupííí – Jejka má zase zábavu.
Přebarvila jsem se ze své hnědé barvy s odrostlými mlírky do „tajemné fialové“ – jak je psáno na krabičce. Nevím jak moc to je tajemné, ale líbí se mi.
Docela se mi povedlo napatlat většinu barvy na vlasy a ne na zbytek těla a koupelnu.
Pozn.:
Když teď vypadam docela použitělně, mohla bych v pátek někam na chvilku vyrazit. 
Většinu víkendovho času jsem trávila v pracovním procesu. K mému štěstí (nebo smůle) bylo snad všechno hotové. Zbytek práce jsem za chvilku dodělala a s nadšením jsem se vrhla do hledání flešky s fotografiemi z mé dovolené (kterou jsem nechala doma na stole…).
Ale budiž. Sobotu jsem se zabavila prací a zábavou na netu. Hrála jsem si hry (jo v práci!) pročítala blogy a listovala wikipeií. Neuškodí, když mozek občas nasaje nějaké informace.
V neděli to už s mojí zábavou bylo trochu horší. Práce stále moc nebyla (až na nějaké ty drobnosti), Alfa stavěla se Silvoušem skříňky a já jsem byla lenivá na lození po netu a hledání mozkové potravy.
Stejně se musí každou neděli uklízet … a tak jsem si při pohledu na naše krásná okna vymyslela zábavu. Napustila jsem si kýbl vody s čistícím prostředkem a s naivním nadšením jsem se pustila do mytí oken. Že já blb se na to nevys… kašlala.
Původně jsem si myslela, že jen otřu mokrým hadrem tu dřevěnou lištu mezi okny, ale když jsem po chvilce zjistila, že se ta špína rozpouští a to dřevo je původem středně hněné, došlo mi, že mám pro zbytek dne o zábavu postaráno. Kolik jsem spotřebovala kyblíků vody už opravdu netuším, ale zařvala jedna lahev okeny a půl flašky jaru, dvě houbičky a hadr.
Drhla jsem statečně a nakonec jsem dodrhla. Černé rámy oken už jsou zase kovově zlaté, přes sklo je vidět a žaluzie vyčištěné. Bohužel jen do výše kam dosáhnu. Moje kancelář má asi 4 metry a já jen 1,60cm (a žebřík nevlastníme).
Škoda, že jsem vodu z prvích 6 kýblů neschovala … mohla bych ji pak prodávat jako prvotřídní tuš. Opravdu nepřeháním s tou černotou. Mám pocit, že za tu dobu co pracuji ve své kancelářičce, nikdo ty rámy nemyl a on ten mastný prach z aut, silnice, cigaret a pod udělá svoje.
Dneska jsem docela ráda, že jsem se do toho pustila. Ono je dobré si v kanclu kde trávíte XY hodin udělat pěkně. Jen by se to mělo asi dělat častěji. V neděli jsem to ukončila se slovy „Je to dobrý, okna jsou už čistější jak já“.
Myslím, že se příště vrhnu na skříňku.
Je tu zima jako … no docela veliká.
Vrátila jsem přeživší z Řecka – ostrova Kos. A popravdě … vrátila bych se zase klidně zpět. Všude teplo a když byla zima, stačilo na sebe navléknout tepláky a slabší mikinu a bylo vám fajn. K tomu je všude spousta taveren, kaváren či restaurací, kde se dá popít a pokecat s lidmi i s minimem jazykových znalostí.
A co je tam hlavní – nemusela jsem chodit do práce.
Prostě a jednoduše mě moje první samostatná dovolená (bez přestarostlivé babičky za hýždí) dostala a užila jsem si ji s maximálním nasazením.
Samo, že mám i spoustu fotek … jen je musím upravit. Pro blog se jejich rozměry a velikost opravdu nehodí.
Slibuji, že se na to o víkendu vrhnu. Teď se mi nelíbí, že místo siesty mrznu v kanceláři a je po mě žádaná práce. No není to nehorázná drzost?
Kdesi jsem četla, že v Řecku je moře a obloha nejvíce modrá. Nevím… Co nevidím na vlastní oči… Znáte to.
Rozhodla jsem se, že to musím vykoumat. A jak se koumá moře a obloha nejlépe? Jednoduše. Jedete k ní.
Popravdě se na ten průzkum moc těším. Nebudu lhát a tvrdit, že jsem totální vyjímka, co to má stále v praci zalité sluncem a posypané růžovými plátky. Nemám. Poslední dobou toho bylo dost a ještě víc. Tedy nic co bych nezvládla, ale… Nic se nemá, nebo by alespoň nemělo přehánět.
Takže 11.9. v půl páté odlétám na ostrov Kos (domov jistého Hippokrata), kde hodlám odpočávat, sosat sluníčko a inspiraci.
Tak doufám, že se mi to povede, protože psaní mi poslední dobou vůbec nejde. Leda, že bych psala o tom, že jsem v práci, kde s oblibou používám jedno heslo:
„Na životě miluji zejména tu rozmanitost, kdyždý den mě nasere někdo jiný!“
A o tom, kterak mi po milionté kdosi nepřišel do práce se mi psát nechce.
Takže a hotovo. Jedu si užívat Řecka, slunce, gyrosu, kafetérií – hlavně elinikós, či různých druhů jejich glikós.
Ta léme argótera.
Prázdniny končí a já si ani neuvědomuji, že vůbec nějaké prázdniny byly. Pro mě to uteklo jako voda a při tom pracovním vytížení co jsem měla, jsem si je ani moc neužila. Vybírala se dovolená a já brala směny a užívala si práce. Pak jsem byla buď utahaná nebo totalně bez nálady na jakékoliv pisálkování. Chtěla jsem navštívit nějaké památky, bazén, víc střelnice, přečíst si pár knížek a nakonec jsem nestihla téměř nic.
I když práce jsem si užila dostatečně. Volna si snad užiju v září, kdy budu téměř dva týdny mimo republiku.
Čeká mě válení se na pláži a obdivování památek.
Nedokážete si představit, jak se tam těším. Jen doufám, že se to nezakřikne. Je přeci zákon schválnosti, že když se na něco moc těšíte, stojí to pak na houby. Já se od toho sice snažím nic neočekávat, ale těším se na ten klid bez práce, netu a podobně.
Myslím, že na válení se s knihou v ruce se toho moc zkazit.
Tak jsem se pro dnešní den vratila zpátky. Nikde jsem sice nebyla a tak jsem se ani od nikud nevracela.
Posledních pár dní, týdnu jsem byla mimo nějak celkově. Moc věcí jsem nestihla a když už jsem měla čas na psaní a i nápad, byla jsem velmi zaneprázdněna vlastní leností.
Nastalo klasické období „kýblování a pytlování“ (lepší než psát, že to stojí za h----). V soukromí to stálo trochu na pytel a v praci se mi to trochu začlo kýblovat – něco pozitivně a něco už méně. I na střelnici jsem trávila méně času než jsem chtěla.
Teď to vypadá, že by mělo nastat snad jen to více praconí období, ale to zvladám a tak by mělo být i víc času na tyhle stránečky. Jj – tyhle. To mi připomíná, že jsem je chtěla přestěhovat na novou doménu… ale chtěla jsem začít minulé prazdniny
