JEJKA...

Dnes jsem si trochu přispala. Taťka přišel ráno, vyvenčil pejsky a tak jsem mohla pospávat do půl jedenácté. Když jsem už konečně vstala, byla jsem zúkolována oloupat cibuli. Není to pro mě problém. Vezmu cibuli, hodím ji do koše, protože byla hodně měkká. Beru jinou cibuli, odkrojím ji vršek a i ona putuje do odpadkového koše. Byla plesnivá vevnitř. Na třetí a čtvrtý pokus jsem oloupala dvě pěkné cibulky. A jako odměnu jsem dostala snídani.
Je to kus zmrzlinového poháru. Táta uklízel mrazák, což se u nás dá přirovnat k Rubikově kostce. Naskládal tak nevím kolik kusů kuřete. A už se mu tam nevešla krabička zmrzliny. Docela osvěžující ráno. 

Pokračování tohoto článku »»»

Dnes mě napadlo, že bych si udělala novou rubriku na blogu. Černá kronika pracujícího lidu by obsahovala vše to, co mi pracovní život dává a bere.
Zatím tyto „příběhy“ dávám do O Já, či O Život. Ono je to v podstatě vlastně jedno. Stejnak se tyto dvě rubriky postupně slévají v jedno – v můj život. Uvažovala jsem, že bloguje opustím a udělám Jejka web, ale nějak se k tomu nemám. Po tolika letech zde…, nějak mi to silně přirostlo k srdci a nechce se mi toto opouštět.
Každopádně jsem dneska zjistila jednu možnou a velmi pravděpodobnou příčinu, proč ženy s trochu vyšším postavením, které pracují s lidmi, velmi často bolí hlava.
Není to tak dlouho, kdy se mi v práci opravdu „dařilo“. Byl to takový den blbec. Od rána mi volalo spoustu lidí a ptalo se mě, kdy budou výplatní pásky. Jako každé to období v měsíci jsem se jim snažila vysvětlit, že výplatní pásky budou jako minulý, předminulý, před-předminulý měsíc v ten samý den. Ono se to nezdá jako náročná činnost. Říkáte stále stejné datum. Jenže i tohle je docela na nervy. Když pak v 16 hodin volá kolega recepční, která volala v 11 a ptá se na tu samou informaci, ani nevím jestli je tohle ještě k smíchu a nebo už k pláči. Už díky tomuto máte trochu alergický tik na zvuk telefonního vyzvánění. Po dalších několika telefonech a předáním informací, poprosím manažera, aby mě na chvilku zastoupil. Dojdu si do kafomatu, koupím si pohárek čokolády, odejdu do šatny, zavřu se. Sedím tam potichu a bacám hlavou o stůl.
Jestli je to tak u mě, obdivuji manažerky a výše postavené ženy, na jejichž rozhodnutí závisí opravdu důležité věci. To se člověk pak nemůže divit, že když přijde ona žena domu, chce čaj, klid a paralen na hlavu. Pravdou je, že tohle není vlastně jen u manažerek. Taková recepční, která každý den zopakuje lidem jak se dostat tam a onam, když je tam cedule s ukazatelem velikosti slona…
Každopádně jsem se po náročném dni těšila na večer s představou, že v práci bude klid a já budu moc pracovat na exelovských tabulkách (někdo je strašně rád dělá i ve wordu). Vesele a v klidu si hraji s tabulkami asi dvě hodinky, když zjistím chybku. No co, jsem člověk omylný a tak začnu ty spousty čísel kontrolovat. Za další hodinku jsem chybu nenašla. Pro jistotu se podívám na e-mail. Super – byl tam označený jako přečtený. Otevřu ho a ejhle. Excel se mi otevřel na jiném měsíci než byl v kalendáři. Mě to nevadí, vím, že excel má dole listy, kde si píšete třeba jména tabulek, měsíců. Bohužel to moje kolegyně asi neví nebo ji to nedošlo.
Prostě jen ten e-mail otevřela, ale tabulku mi nezkopírovala. Tudíž jsem pracovala 3 hodiny naprosto zbytečně, protože jsem to stejně musela celé předělat. Ani nebudu psát jak jsem nadávala. Myslím, že si to asi dovedete představit. Byl to trochu větší vodopád sprostých slov a neobešlo se to ani bez rány rukou do stolu.
Práci jsem dodělala a ráno odevzdala s tím, že jsem si postěžovala trochu nadřízenému. A ejhle. Bylo mi řečeno, že si tohle mám hlídat a kontrolovat.
Jen jsem se nadechla. Na tohle mi došla obrana. Staré e-maily budu nejen číst abych věděla co se ve firmě děje (což je logické), ale budu i kontrolovat, zda jsou zkopírovány.
Myslela jsem si svoje, udělala si extra silné a sladké kafe a dál si hrála se svými tabulkami, které mají krásné listy dole na liště.

Pokračování tohoto článku »»»

I když to je tak snadné?
Ach jo. Dneska jsem se v práci zase moc rozčílila. A myslím, že trochu i právem.
Prostě už mě moc nebaví stále řešit pitominky a blbiny a jiné, naprosto zbytečné problémy. Ono je ale asi moc těžký zapsat změnu do excelovské tabulky a následně stisknout ctrl+s.
Ono se to jako velká dřina nezdá, ale pro někoho to může být nadlidský úkol. Chápu. Je to asi moc kláves.
Každopádně, díky absenci této činnosti, pak nastávají docela slušné problémy, které já musím řešit. A musím napsat, že mě to opravdu nebaví řešit.
Kolegyně dohodne na službu nějakou slečnu, což já nemůžu vytušit, když to ona nezapíše to počítače. Takže já ve své snaze domluvím jinou slečnu a zapíšu to do počítače. Jenže to mi pak kolegyně oznámí, že to je již obsazeno její snahou a té slečně co jsem tam dosadila já, pošle sms aby nechodila. Takže se mi tam dneska, k mé naprosté radosti, sešli obě slečny.
(Nádech, výdech, nádech, výdech – asi si udělám v práci terčovnici rudého býka)

Víte, že si občas v práci opravdu připadám jako Ufo?
Ať už jsem nucena řešit takové kokotiny po to, že si já sama nedovolím odejit bez zástupu z kanceláře a ostatní si odejdou i na dvě hodiny. Když já chci odejít, počkám si na manažera, v rychlosti bafnu v nějakém marketu či čínské restauraci a rychle zase letím zpátky. Nechci nechávat kanclík dlouho opuštěný, i když vím, že s manažerem na telefonu se nic nemůže stát.
Jen si z toho nedělám …
Prostě, i když z té práce neskáču 4 metry vysoko, pořád je to práce.
Asi to beru moc vážně. Jen mi udivuje, že to může tak snadno procházet.
Postěžovala jsem si a jde se zase pracovat.

Pokračování tohoto článku »»»

Trpím nemocí tohoto počasí a období. Klasický kašel s rýmou. A pravdou je, že se mi to vůbec nelíbí. Komu taky jo.
Stále mám u sebe čaj a stejně mám žízeň, ze sirupu a medu jsem už trochu přeslazená a Paralen je taky můj kamarád. Jen mám pocit, že na bolení hlavy z dlouhého ležení v posteli a nebo tohoto plačtivého počasí je i můj Paralen malý pán. Dneska to naštěstí vypadá na pěkné počasí, i když ani to mi na náladě taky moc nepřidá.
Jejce se moc stýská po Kájovi. Už jsem luk neviděla ani nepamatuji, což mě opravdu hodně mrzí. Prostě na to není čas a když čas je, nechce se mi jen v nechcípaném stavu přes polovinu Prahy. Stejnak bych si tu střelnici pak ani neužila. Těším se na léto a až budu fit a snad i v práci se to trochu uklidní tak, abych mohla chodit alespoň jednou či dvakrát týdně na luky.
V tomhle stavu se mi ani nechce trénovat. Takže mi moje svaly jdou do háje a já se pak zblázním až se konečně udělám čas. Snad to bude brzy.
Opravdu se mi po střílení stýská.

Pokračování tohoto článku »»»

Nevím čím to je, ale blbnu.
Možná skvrny na slunci, špatná konstelace hvězd nebo na mě leze jaro.
Každopádně mi poslední dobou nejdou ani snadné věci každodenního života. Dneska se mi vedlo s pračkou. Víte, že je docela dobrý nápad, po zapnutí pračky, dát hadici k odčerpávání vody do vany? (u starších typů – nové se vypouští rovnou do odpadní roury) Tedy pokavaď nechcete extrémně rychle vytírat a luxovat přebytečnou vodu.
Docela bych doporučovala první variantu. Vytírání a následné uklízení mokrých věcí se mi ani za mák nelíbilo. Samo sebou, že ji nikomu nenutím.
Myji si tak vesele kuchňu a najednou musím hodit hadici do vany a popadnou vše savé a začít s eliminací vody na podlaze.
Doufám, že tahle super věc se mi povedla naposledy.

Pokračování tohoto článku »»»

… či kočku?
Nevím. V posledních pár dnech se mi moc nedaří. Od trablíků v práci, po snahu, která byla korunována neúspěchem. Což o to. Neúspěch jsem z 90% čekala, jen jsem to nečekala tak špatné.
To jsem v počátku brala silně v pohodě a klidu, ale po pár hodinách to na mě dolehlo a srazilo mi to náladu, sebevědomí a poškrábalo dušičku. Přirovnala bych to asi tomu, že moje sebevědomí v tu chvilku okusovalo drobky z koberce, ale dovolilo si opravdu jen na ty malé, protože „velkých“ drobků se bálo.
Každý má dny, kdy si chce zalézt do kouta a v klidu a tichosti si tam kňučet a lízat zranění.
Podobně jsem to řešila i já. Zalezla jsem si, chvilku si kňukala, pak zaskočila do Billy pro jahody, šlehačku, čokoládu,… Doma následovala příprava smetanového pudinku ozdobeného šlehačkou. Pak jsem zbaštila pár španělských jahod, „poplakala“ si přes icq kamarádkám na rameno a začala se oklepávat.
Nejsem typ, kterému by tohle vydrželo dlouho. Pořád jsem lehce ublížená, ale nesložilo mě to. Léčím se a připravuji na další pokus.

Pokračování tohoto článku »»»

Zase mám ten pocit, že téměř nic nestíhám a přitom jsem udělala poměrně dost věcí. Jen moje tréninky na střelnici k tomu jaksi nepatří. Což – stane se.
Nějak jsem při tom lítání Plzeň, Brno, Prostějov na střelbu trochu zapomněla. Teď se to pokusím trochu napravit.
Návštěva Plzně a hlavně Rokycan se mi moc líbila. Je to krásné a barevné město. Mají tam super hospodu s masem a pivem .
Brno – to je tak … no, epizoda sama pro sebe.
Z Prostějova si toho moc nepamatuji. Jen to, že zaparkovat tam je docela fuška. Všude jsou tam pěší zóny. Každopádně Prostějovská oděvní akce se mi líbila. Jen to molo a hlavně lidí tam mohlo být trochu míň. Kamarádka se totiž přihlásila na oděvní soutěž. Ušila věci a ty se musí na někom ukázat. Já a další kamarádky jsme se nechaly docela snadno ukecat.
Nápad na extravagantní kostým měla pěkný, ale mě trochu nesedlo barevné a materiálové ladění.
Sedla jsem si, že budu chvilku psát a už mě zase trochu tlačí pracovní čas.

Pokračování tohoto článku »»»