JEJKA...

Nedávno jsem se přistihla při přemýšlení, kdy jsem naposledy byla s kamarády v čajovně, zašla si v lidma do kina, případně na nějakou nečekanou „hurá“ akci. Bylo toho málo. Rozhodla jsem se, že to napravím. Musím chodit ven, mezi lidi a seznamovat se s novými.

Jak jsem se rozhodla, tak taky činím. Diář se mi zaplňuje různými akcemi, na které se snažím chodit, bavit se a celkově si užívat. Jen nesmím zapomínat na moji povinost k psaní. Společenský život je totiž děsivý žrout volného času. Na druhou sranu je to základní kámen inspirace a psaní. Můj bojový úkol zní – spojit to. Zase jsem začala psát kusy povídek, ale nevíc inspirace mě kouše v době, kdy sedím v práci. Takže moji zásobu sešitů konečně využiji na poznámky.

Jedu tam. Nevím, kde přesně to je, jak to tam vypadá, ale je to někde v místech nad Špindlem a já tam jedu pracovně za účelem to tam uklidit.

Mám to nějak ten listopad složité. Není čas, je čas, ale není nálada… Budu muset nějak překopat diář, abych se mohla zase věnovat psaní a povídkám.

Snad mě dnešní assassin večer a víkend mimo Prahu trochu nakopne.

Nedávno jsem se díky Facebooku dostala k říkance „Skákal pes“. A kupodivu, není říkanka jako říkanka.

Skákal pes je tu uvedeno v několika nářečích. Mě osobně to velmi pobavilo. 

Autor je neznámý, ale lituji, že to nejsem já.

Pokračování tohoto článku »»»

Nevím, zda to mám nazvat zákonem schválnosti, poťouchlostí osudu nebo jen mou neschopností si věci naplánovat.

Každý večer sedám k pc a doufám, že vyplotím kus nějaké povídky, případně nějaký jiný velmi duchaplný článek. Nevedese mi to. Dneska jsem dorazila plna elánu domů. Uklidila jsem nehodu po pejskovi, vyvenčila je, vykoupala jednoho psíka, umyla nádobí.
Nakonec jsem si udělala kafe, zbaštila paralen, protože mě trochu bolela hlava a veškeré nápady na psaní jsou v tahu. Sice si pamatuji kostru příběhu, který jsem dneska v práci, při přepisování pošty vyplodila, ale na tu omáčku okolo teď nejsou ingredience. Zlobí mi to.

Tak to vyjde třeba zítra .

Tak mě napadlo, že si myslím o spoustě věcech spousty věcí.

Toho by se dalo taky využít.

Jako většina lidí chodím do práce. Jen se stalo, že jsem ochuravěla na delší dobu. Téměř dva měsíce jsem se léčila v pohodlí domova.
Výplata za měsíc první, překvapila. Čekala jsem nižší částu. Bylo to milé.
Ve stejném duchu jsem počítala s relativně stejnou sumou i teď. Přihlásila jsem se na bankovní účet a s nesmírným pobavením zjistila, že moje výplata je celých 496,–Kč. A ne, nepřeklepla jsem se. Když jsem se přestala smát (jiná reakce mě v tu chvilku nenapadla), začala jsem se pídit po tom, jak to dneska v nemocenském systému funguje. Jsem v tom totiž značně nepoznamenaná, protože jsem nikdy takhle dlouho nemocná nebyla.

Takže první 3 týdny platí zaměstnavatel a pak se papíry pošlou sociálce. Následně se čeká a čeká a čeká… Sociálka by měla peníze poslat do měsíce po obrdžení papírů. Dle zkušeností mých známých, na účtě se to ukáže většinou kolem 20 dne v měsíci.

Do té doby musím čekat. Hlady neumřu.

Pouštní růže – Seznámení

Upozornění! Jedná se o smyšlený příběh inspirovaný životem Alexandra Makedonského. Historické události jsou upraveny k pohledu mému a jsou tedy nepřesné.

Pokračování tohoto článku »»»