JEJKA...

Dozkušují se drobnosti a pomalu se to vše chystá začít. Sedím vedle krabice s výsledky. Je mi jedno jak to dopadne. Chleba levnější nebude. Stejnak předpokládám, že to bude stejné jako loni a nebo hodně podobné.
Otevírá se divadlo a jsou vpuštěni lidé s pozvánkou, novináři s pozvánkou, fotografové a televize s pozvánkou. Dalo by se říci, že „normální“ lidé nemají trochu nárok na tuto komedii.
Langerová je tu jako blondýnka v … čemsi bílém. Nějaká pokladna mi tu hlásí, že je v ohrožení. Jenže je tu problém, že nám nikdy nikdo nedal kód na její odblokování. Nedá se svítit. Já to zvládám v pohodě, ale jiní s tím mají trochu problém. Nerové vypětí je na nich silně znát. Hold na to nemají buňky. Spíš ten jeden. Začínám se i bát o jeho zdraví. Na jeho znavený dotaz, jestli se nebudu koukat, když to před chvilkou začalo… Nevím jak jsem měla odpovědět jinak, ale já po dni práce okolo Slavíka a několika dnech duševní přípravy… Opravdu se na to nemám chuť dívat.
Manageři a lidé co to měli nestarosti více, jsou unavení a mají toho plné kecky. Já jsem sice seděla ve své kancelářičce, která mi leze na nervy ze stálého bince, který ani už nejde uklidit.
Jejda.. našla jsem tu novinářskou kartu a kdosi chce vykopnout dveře pokladny a urvat sirénu, aby byl klid. Nevím, zda je to ideální řešení.
Novinářská karta je nahlášena a s planým poplachem o ohrožení pokladny… Uvidíme. Snad se nebude muset nic demolovat.
Natáčení a přenos zatím probíhají v relativním klidu. Diváci nevidí dění okolo. V telce by mělo jít vše jak po drátkách.
Pokladna s houkáním už ztichla. Snad to vydrží.